Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Je po prazdninach

8. 08. 2017 19:34:44
Americke deti uz od srpna zacaly chodit do skoly. Pozorovala jsem nadsene skolaky a vzpomnela si na svoje desive nocni mury z nasi socialisicke skoly.

V roce 1962 jsem dostala tasku na zada a hura do skoly. Prvni den jsem byla nadsena, ale to zmizelo, kdyz mi rodice sdelili, ze az do patnacti let budu takto behat do budovy, ktera se jmenovala "skola". Pripadalo mi, ze zivot pro me skoncil. Ve tride se mi nelibilo, musely jsme sedet s rukama za zady. O prestavkach deti mezi sebou komunikovaly, take se bavily s pani ucitelkou, jen ja jsem s nikym nemluvila a rvala jsem. Rodice se za me stydeli. Zklama jsem je. Mamka nechtela chodit na tridni schuzky. Bylo mi to lito, a tak jsem na sobe tvrde zapracovala. Na pani ucitelku jsem si zvykla.

Nemile me prekvapil zacatek skolniho roku ve druhe tride. Misto nasi usmavave pani ucitelky k nam do tridy prisla odmerena soudruzka ucitelka. Stroha, stihla s vysokym vycesanym drdolem byla studena jako kamen. Chtela jsem se zaclenit, ale byla mezi nami propast. Nevim, jestli tim, ze nase rodina nebyla politicky angazovana. Zaslechla jsem mamku po tridni schuzce rikat, ze soudruzka ucitelka se nejvice bavila s rodici, kteri meli nejake funkce. Mamku ignorovala. Tenkrat jsem o politice nevedela. Pro me bylo rozhodujici, ze se soudruzkou jsem nenasla spolecnou rec, a tak jsem prestala komunikovat. Nezalezelo ji na me a ja jsem si pripadala jako nicka, bala jsem se promluvit. Trasla jsem se, jakmile vyslovila moje jmeno a mela jsem jit k tabuli. K tabuli jsem kracela jako kdybych sla na popravu, zrudla jsem, srdce mi behalo jako o zavod a tezko jsem hybala nohama. Nekolik kroku k tabuli bolelo, postavila jsem se tam a muj mozek velel: utek. Ale nohy se nehybaly, prestala jsem myslet. Abych se nezhroutila, tak jsem prestala myslet. Temno. Neslysela jsem na co se me soudruzka ucitelka pta. Nebylo to rozhodujici. Dulezite bylo prezit.

V seste tride jsme dostali na kazdy predmet jineho ucitele, ale uz bylo pozde. Nemela jsem zadne sebevedomi. Nikdo mi nikdy nerikal, ze jsem krasna, nebyla jsem hezka. Ze jsem sikovna, byla jsem sikovna jako hrabe do kapsy. Ze jsem chytra, byla jsem blba a s tim se tezko zije. Nepomohlo ani, ze ucitelka na cestinu mi mezi ctyrma ocima rikala: "ty jsi tak chytra holcicka a je skoda, ze se mnou nechces mluvit." Potrebovala jsem, aby to nekdo zarval. Jestli by to vubec pomohlo.

Sikana. Jako slaby a zranitelny jedinec jsem privabila nekoho, kdo si na me hojil svoji zakomplexovanost. Jirina byla o rok starsi (do skoly sla az v sedmi letech), vysoke a silnejsi postavy. Blondate vlnite vlasy, bryle a prorizlou pusu. Ne fyzicky, ale verbalne byla velice agresivni a za nepritele si vybrala me. Dala mi jmeno "obluda" a prezdivka se ujala. Spoluzaci me tak oslovovali at do devate tridy. Jirina me nemela rada a delala mi naschvaly. Prebrala mi moji jedinou kamaradku. S Lenkou jsme bydlely ve stejnem dome a tudiz jsem s ni nemela problem navazat kontakt. Potom Lenka musela sedet v lavici s Jirinou a povidat si jenom s ni. Pokud Lenka utekla za mnou, Jirina trestala me. Byla zla a nenavidela me. Stydela jsem se, ze jsem tak hrozne zranitelna, tak hrozne komplikovana a nikomu jsem se se svym problem nesverovala. Verila jsem, ze by mi stejne nikdo nepomohl.

Sikana, v te dobe o ni nikdo nemluvil, nikdo snad nevedel, ze se deti kvuli sikanovani zabiji. Nezabila jsem se, zila jsem ze strachu ze skoly, ze spoluzaku, ze strachu ze zitrka. Se silnou neurozou srdce jsem nekolikrat ve skolnim roce koncila v nemocnici. Nikdo se neptal proc a ja jsem nic nerikala.

Psychiatrie se socialni fobii zacala zabyvat az v roce 1985. Mezi lety 1962 az 1971 nikdo nevedel, ze priznaky, ktere mam, by se daly odstranit, jen kdyby si jich nekdo vsiml.

Dneska uz je vyber, tenkrat nebyl. Pres vsechnu nenavist, kterou jsem ke skole mela, jsem se do ni nekolikrat vratila. Zjistila jsem, ze mi nevadi studovat dalkove. Omezit co nejvice skolni budovu a spoluzaky mi velice pomahalo.

Autor: Karla Bennett | úterý 8.8.2017 19:34 | karma článku: 11.72 | přečteno: 539x

Další články blogera

Karla Bennett

Varim, varis, varime

Synova rodina mi dneska pripadala unavena a vycerpana. Syn ma anginu a jel k doktorovi. Rano nam privezl vnucku a snacha si ji ve dve odpoledne vyzvedne. Ulehcim jim praci a navarim i pro ne, nadchla jsem se.

2.8.2017 v 18:47 | Karma článku: 17.19 | Přečteno: 649 | Diskuse

Karla Bennett

Zpravy z jednoho nedelniho odpoledne.

Nedele 3:00 PM, mlady muz, ktery vyhrozoval svoji pritelkyni a ona na nej zavolala policii, se zabarikadoval v dome a po policii strilel z lovecke pusky. Policajt byl dvakrat zasazeny do nohy...

27.7.2017 v 23:45 | Karma článku: 7.42 | Přečteno: 449 | Diskuse

Karla Bennett

Nikdy neni pozde zmenit svuj zivot.

"Laska kvete v kazdem veku a nikdy neni pozde zmenit svuj zivot," rekla mi moje kamaradka "S", kdyz pred dvanacti lety potkala o devet let starsiho 59ti leteho cerstveho vdovce.

25.7.2017 v 21:29 | Karma článku: 13.74 | Přečteno: 823 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Klára Bártová

Ester (39): Dnes nechápu, jak jsem to mohla přežít!

Velmi silný a inspirativní příběh, který stojí za přečtení. Žena, která si prošla peklem závislostí a vše ustála. Byla doba, kdy ji zbýval měsíc života a ona to dokázala zvrátit. Nyní se rozhodla promluvit.

22.8.2017 v 12:31 | Karma článku: 12.78 | Přečteno: 701 | Diskuse

Edna Nová

O těžké depresi (teď už vím, že zbláznit se může každý)

Zbláznit se může každý. Jako vážně. Trochu mě zaráží, že si stále někteří lidé myslí, že deprese je něco jako špatná nálada. O depresi mluvím hodně, protože deprese neznamená, že jsem přecitlivěla chudinka bez sebevědomí.

21.8.2017 v 16:15 | Karma článku: 35.72 | Přečteno: 3823 | Diskuse

Edna Nová

Mé představy o ideálním muži (aneb jak si z blogu udělat seznamku)

No tak představovat si ta holka může ledacos. Aby to taky nepřepískla a nezůstala na ocet. Čeká snad prince na bílém koni?! A nejhorší jsou ty trapné pětatřicítky, které spolkly všechnu moudrost. Doufám, že tak dalece ještě nejsem

21.8.2017 v 8:18 | Karma článku: 29.59 | Přečteno: 2107 | Diskuse

Jitka Štanclová

Machruješ a neumíš ani pověsit prádlo!

Je až s podivem, co se člověku po létech vybaví, když vidí někoho věšet prádlo. Už za mého mládí platilo, že nejlepší aviváž je čerstvý vzduch a nejlepší žehlička je svěží vítr. A taky to, jak prádlo pověsíte.

20.8.2017 v 19:49 | Karma článku: 22.22 | Přečteno: 882 | Diskuse

Kateřina Kostrůnková

Malá radost pro staré lidi v domovech

Bydlí tam, často jen leží a v mnoha případech se nemají na co těšit. Jejich rodina se k nim nedostane tak často, jak by si přáli. Každý zájem o ně je pro ně velkým potěšením a vysvobozením z dlouhého všedního dne.

20.8.2017 v 14:08 | Karma článku: 19.03 | Přečteno: 554 | Diskuse
Počet článků 36 Celková karma 12.52 Průměrná čtenost 1257
Takto mne vidi muj syn: "Jsem konfliktni osoba, ktera je oblibena v kolektivu nekonfliktnich. Casto pouzivam ironii a sarkasmus, ale nemam rada, kdyz ji nekdo pouzije proti me."

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.