Fotografování jako hobby

měl můj otec. Už od roku 1955 vlastnil fotoaparát a po mém narození si koupil dražší a lepší. Fotil rád, fotil všechno a všechny. Moje mamka mu pomáhala s aranžováním lidí i věcí před objektivem.

V bytě 2+1 neměli laboratoř. Negativy nechávali vyvolávat a fotky nechali udělat u odborníků. Lidé si to rádi zaplatili, protože tenkrát nebylo mnoho dobrovolníků, kteří by chodili po bytech a fotili narozeniny dětí nebo vánoce.

Jednoho dne přišla máti s objednávkou. Naši sousedi, se kterými jsme bydleli  na stejném patře, by měli rádi nezapomenutelnou vzpomínku na neopakovatelnou atmosféru Stědrého večera.

Po štědrovečerní večeři a rozbalení dárků, můj otec odešel k sousedům nafotit fotky. Mamka s náma dětma (brácha a já), zůstala doma. Mysleli si, že bychom tam s bráchou zlobili a oni by se nemohli    na focení soustředit.

Otec se vrátil od sousedů a zářil. Focení prý dopadlo dobře. Naaranžoval všechny a všechno a myslí si, že sousedi budou spokojeni. Můj otec byl vždycky perfekcionista, takže vidět ho tak rozzářeného, znamenalo, že výsledek bude velice dobrý.

"Fotky budou krásný," řekla mamka spokojeně.

Tolik povídání o fotkách u sousedů ve mně vzbudilio velký zájem. I já jsem se těsila, až fotky uvidím. Nemohla jsem se dokonce ani dočkat. To bude asi taková nádhera, jakou jsem ještě nikdy v životě neviděla.

Jednoho dne jsem spatřila na jídelním stole plastikovou ruličku. Kdo by si ji nevšiml. Stůl s háčkovaným ubrusem bělejším než napadlý sníh a na něm stála černá malá rulička. Váleček, ze kterého čouhal ocásek filmu. Viděla už jsem doma takovéto filmy alespon stokrát, a tak jsem zajásala: Fotky jsou tady. Chtěla jsem být první, kdo se na ně podívá a posoudí tu černo-bílou krásu.

Na plastikovou ruličku jsem dosáhla, a tak už jenom zbývalo zatáhnout za ocásek, který z ruličky vyčuhoval. Očekávala jsem fotografie, ale ono nic. Byla jsem zklamaná, tmavý pruh filmu jsem tahala z ruličky jako divá, ale žádné fotky k viděni. Prohledala jsem už celou ruličku, když do obýváku přišla mamka:

"Zničila jsi všechny fotky," zařvala.

"Fotky tam nebyly," řekla jsem na obranu a také zklamaně. Podvedli mě.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Cekáni na otce, až přijde z práce, nebylo veselé. Mamka byla zadumaná a smutná, což mě mrzelo. Neposlouchala, když jsem jí vysvětlovala, že tam fotky stejně nebyly. Určitě jde o omyl, který se vysvětlí.

Hodina "H" nadešla. Otec vstoupil do předsíně a přezul se do pantoflí. Mamka se ho zeptala, jestli se chce nejdříve najíst a nebo uslyšet špatnou zprávu.

Spatná zpráva byla fakt špatná. Otec skákal tak vysoko, až jsem si myslela, že proskočí stropem až na střechu. Po chvíli se uklidnil a rodiče obvinili jeden druhého.

Mamka: "To je nápad dát nevyvolaný film na stůl, když jsou tady děti."

Otec: :Kdybys ji pořádně hlídala, tak se to nestalo."

Obvinění padla a můj zadek zůstal bez ujmy. Nyní nastal čast zajít k sousedům a vysvětlit jim situaci. Mamka byla vždycky mluvčí jak tatˇkovo "firmy", tak naší domácnosti. Velice, velice těžko šla sousedům vysvětlit, že se "nedopatřením" film vytáhl z krabičky: "...ne, ani jedna fotečka nebude... bohužel...omlouváme se...uděláme jiné fotečky...zadarmo..."

Jediný problém byl, že už bylo po svátcích, po stromečku, po vánoční atmosféře. Byl leden. Fotky se nahradit nedaly.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Sousedé se na nás zlobili, ale mě bylo občas těžké uhlídat.

Moje šumavská babička často říkávala:

"Tebe bych, holka, sama hlídat nechtěla. Ty jsi rychlá jako sr.čka."

Měla pravdu, než se otočili, už jsem lítala v nějakém průseru.