Pohádka o smutné paní,

která sedí doma u okna a dívá se ven. Kdysi bývala krásnou a zdravou ženou. Nyní je z ní stará, smutná a osamocená paní. Ještě před koronavirem sedávala za oknem a dívala se na lidi, kteří chodili nakupovat do krámku,

který byl přes ulici naproti jejímu domu.V malém městečku se větišnou všichni znali, a proto ji občas lidé do okna zamávali. A ona radostné mávání oplácela.Už spoustu let trpělivě sedává za oknem a dívá se na lidi, kteří svůj život žijí.  Prsty u rukou i nohou ji ještě před dobou koronavirovou zkroutila revmatoidní artritida. Nemoc se nenápadně blížila dlouhé roky, klouby ji bolely všude, ale ruce a nohy zasáhly nejvíce. Když se kdysi dávno dozvěděla diagnozu, odevzdaně ji přijala, tak jako všechno, co se odehrálo v jejím životě.

Hodně se změnila, protože byla doba, kdy nebývala taková: trpělivá. Nerada vzpomíná na roky, kdy se bouřila a byla netrpělivá. Bláhově si myslela, že život může změnit. Stačí utéct a může žít tak, jak ona uzná za vhodné. Nechce na tyto roky ani vzpomínat. Kruté poznání, že všechno si jde svým tempem a svým směrem, a ona  už nemůže nic změnit. Na samém počátku vykročila špatným směrem a poučila se, že v jejím případě se "oprava" nevhodného kroku nepovolovala. Květuška by o tom mohla vyprávět, kdyby chtěla, ale ona mlčí.

Kdy se z veselé holčičky a ženy, stala smutná paní? Tragédie, která změnila její život se stala, když bylo Květušce několik měsíců a její tříletá sestřička zemřela na záškrt. Neštěstí v rodině poznamenalo rodiče a hlavně její milovanou maminku. Trápení nad smrtí nejstarší holčičky ji nikdy neopustilo, a snad proto se k mladší Květušce přimkla s velkou láskou. Čím byla Květuška starší, tím více se z mámy a dcery stávaly nejlepší kamarádky.

Každým rokem Květuška rostla do krásy a zálibně se za ní otočil každý kluk z vesnice. Podle její maminky vesnický kluk nebyl pro Květušku dost dobrý. Nechtěla, aby se její dcera zahrabala na vesnici a dřela na poli. V padesátých letech letěla propagace na černá zaměstnání, ve kterém i děvčata mají zelenou. Vydělají si svoje peníze a budou emancipované, a tak se Květuška jela vyučit zámečnicí do velkého města. Ve městě bude mít šanci se seznámit s klukem z města, vezme si ho a ve městě zůstane. Byly to roky, kdy se z vesnic utíkalo a maminka chtěla pro Květušku to nejlepší.  No, neměla maminka krásný sen? 

A jak si maminka přála, tak se i stalo. Květuška ve městě chodila tancovat a tam se seznámila s klukem. Zalíbil se jí, měl krásný lišácký usměv, prostě hubu plnou zubů, které neustále cenil a Květušku docela pobláznil. Zamilovala se, a proto ho přivedla domů představit. Vlastně ho ani představovat nemusela. Její láska bydlela v malém městečku nedaleko jejího bydliště a ve velkém městě pouze pracoval od pondělí do pátku. Tenkrát sice neexistovalo rychlé telefonní spojení, přesto se Květuščiny rodiče brzy dozvěděli všechna pro a proti.  Květušky maminka si myslela, že proti tomuto vztahu je více důvodů, ale co naděláte se zamilovanou holkou?

Jen, co se Květuška vrátila v pátek večer z města do své rodné vísky, její přítel se také vracel domů do svého městečka. Měli k sobě blízko, a tak ten kluk s krásným lišáckým usměvem nakopl motorku a jel za Květuškou. Tenkrát se pásaly krávy, a on lišák nepromeškal žádnou příležitost. Vozil Květušku po pastvinách na motorce, Květušky maminka z toho už tenkrát měla málem infarkt.

Tenkrát prvně byly neshody mezi Květuškou a maminkou.

"Nikdy se neodstěhuje do města, zavře tě v baráku s tchánem a s tchyní," ale Květušku nepřesvědčila. Věřila lišákovi s krásným usměvem. Slíbil jí, že až se vezmou, tak on zažádá o byt a spolu se odstěhují tam, kam to Květušku táhlo: do velkého města, kde prožila několik štˇastných let v učení a kde byla i nyní zaměstnána. Práce se jí líbila a ještě si vydělala peníze.

Květuška nevěřila mamince, svoji nejlepší kamarádce, že lišák jako nejmladší syn, zdědil barák i s rodiči a musí se o ně postarat. Že mají pole a lesy, ona bude dřít a dřít. Nevěřila, že lišák-otec prohání každou sukni, která se mu připlete do cesty, a máma-lišačka je semetrika a ona Květuška tam bude mít peklo na zemi.

Nejlepší způsob, jak přesvědčit rodiče, kteří nesouhlasí s výběrem partnera svých dětí, je s rodiči nenáviděným partnerem otěhotnět. Zamilovaná Květuška otěhotněla a chystala se svatba veliká.  A na té svatbě se tancovalo, jedlo a pilo, co hrdlo ráčilo. A já jsem na té svatbě také byla. Bylo mi šest let, nejenom, že jsem tancovala, a protože mě zapomněli hlídat, tak jsem se také přecpala koláčema a dorty. Dodnes si pamatuji, jak mi bylo zle. Moje maminka se mnou obětavě chodila venku kolem baráku, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Střídaly se šumavskou babičkou a já jsem tu hostinu prozvracela.

Květuška se odstěhovala do nedalekého městečka a započala život svých snů. Docházelo na předpovědi její maminky. Lišák stále pracoval ve velkém městě, a ona bydlela v městečku s tchýní a s tchánem, kde tenkrát byla jedna velká kuchyně s obývákem a dvě malé ložničky. Tchán s tchyní byli nároční na svoji snachu. Květuška, která byla vždycky tak trochu rozmazlovaná svoji maminkou, žila u cizích. Nezajímalo je, když Květuška byla těhotná a nezajímalo je, že krátce porodila. Dobytek musel žrát a pole musela být obdělána a mladý lišák se vracel z práce v pátek veřer. Vítaly ho ženské, které se nedokázaly shodnout. A tak místo miliskování a krásných usměvů přišla ošklivá slova a dokonce i nějaká facka.  Mámu lišák mladší nefackoval a tak k fackám přišla Květuška.

Kruté probuzení jenom několik měsíců po svatbě. A Květuška byla emancipovaná a rázná žena. Nikdo mě tady mlátit nebude, řekla a sbalila si saky paky, domluvila odvoz a hurá k mámě na vesnici.

Rozvod na spadnutí. Tenkrát člověk, který se chtěl rozvést, byl posměchem pro celou vesnici. Květuška, ve které se máma tak viděla, se rozhodla nevrátit do baráku, kde s ní bylo krutě zacházeno, kde tchýně neustále na ni žalovala mladému lišákovi, kde s ní nikdo nebyl spokojený. Proč by se tam vracela. U mámy jí bylo dobře.

"Teta," řekl Květuščině mámy mladý kluk, který si na Květušku vždycky myslel. "Jestli se Květuška rozvede, tak já si ji vezmu i s děckem, nebojte se, ona sama nezůstane." Uklidnˇval sousedku kdykoliv ji potkal.

Květuščina máma nebyla žádná jeho teta, ale oni se tak na vesnici titulovali. Tento staronový nápadník, nebyl žádným překvapením. Znal se s Květuškou odmalička, jako děti si spolu hrávaly a Květuška se mu vždycky líbila. On Květušce moc ne, byl sice štíhlý, vysoký, ale měl méně vlasů... Jenže zrada a krutost milovaného muže, který byl jejím manželem ji otevřela oči. Se staronovým přítelem měla o hodně víc společného. Květuška se chystala přehodnotit situaci.

A to byla ta doba, kdy si myslela, že může začít uplně znova s někým, kdo by ji miloval. Že rozvod není až tak velký problém. Jak pro koho.

Květuščina maminka celou událost nesla velmi špatně. I to, že za Květuškou už tak rychle běhá nový nápadník, aniž se rozvedla. Bylo toho na ni moc. A ten jeden osudný den, kdy Květuška byla na pastvinách, se najednou zatáhlo a chystala se veliká bouře. Maminka, která se bála nejenom o Květušku, ale i o miminko, běžela za ní na pastviny. Kdyby věděla, že je s ní její staronový nápadník, který ji v bezpečí dopraví domů...

Květuščinu maminku našli na cestě k pastvinám, stres a tlak vzduchu před bouřkou udělaly své. Bylo ji padesát let, když zemřela na infarkt.

Květuška pochopila, že to, co se stalo mamince je její vina. Ona byla příčinou někalikaletitého stresu. Neprotestovala, když si pro ni lišák se širokým usměvem přijel, aby ji po pohřbu odvezl zpátky do klece lvové. Slíbil jí, že přistaví ještě jednu kuchyn s obývákem a jednu ložnici, aby se nemusela s tchýní hašteřit. Tentokrát, jak slíbil, tak udělal.

Hašteření tam nikdy nepřestalo, facky tam také lítaly, ale krásná a veselá mladá paní se po smrti maminky změnila na zamlklou a smutnou paní. Přestala si naříkat, pokračovala žít takový život, jaký tenkrát začala, když se bláznivě zamilovala do lišáka. Jenom ten život už byl bez lásky. Byl o nenávisti.