Noc pod hvězdami

"A kdo nám pomůže vstát?" zeptala se Květa překvapeně, když se jí nechtěně podařilo svého manžela-lišáka stáhnout na sebe do trávy. Svalil se na ni, jako pytel brambor.

Rozesmála se, připadalo ji směšné, jak se oni dva nemohoucí staříci váleli po zemi.S prsty chromými od revmatoidní artritidy se ho pokoušela odstrčit a se sebe shodit. Smích už ji přešel.

"Neválej se po mě," řekla mu naštvaně. 

"Snažím se vstát," ujistil ji, když na ni převaloval z jedné strany na druhou, ale vzepřít se na rukou nedokázal. Ruce, které byly vždycky silné a svalnaté od fyzické práce, byly jako hadříky. Květa viděla, že musí něco udělat ona, a tak se z pod ním odtáhla na stranu. Už na ní přímo neležel a nedrtil ji, ale stále se dotýkali. 

"Ještě si na mě otevírej hubu, Květuš. Přišel jsem ti pomoc," poslední dobou byl trochu naměkko.

"Díky za takovou pomoc," odsekla Květa. "Kdo tedˇ pomůže nám? Máš u sebe telefon?"

Neměl. Ležel v posteli, když slyšel, že ho Květa z venku volá. Šla na dvorek zavřít slepice, protože má nohy i ruce pokroucené z nemoci, při chození používá takové chodítko na kolečkách. Ale to si na dvůr, kde je tráva, vzít nemůže. Na tuto cestu si bere hůl. Každý den chodí s holí zavírat slepice a nikdy se nic nestalo. Tentokrát to bylo jinak, hůl ji podklouzla a ona se rozplácla jak široká, tak dlouhá.Naštěstí padla na  trávu, neublížila si. Problém byl, když se chtěla ze země zvednout. Hůl odletěla daleko od ní a v okolí nebylo čeho se zachytit, aby vstala.

Manžel- lišák se mrzutě vyhrabal z postele, když slyšel Květy opakované volání. V posledních měsících trávil nejvíce svého času v posteli. Měl silnou cukrovku, kterou lékaři stále nedokázali dostat pod kontrolu a v kombinaci s cigaretama, mu hrozilo, že přijde o jednu nohu. Pravda byla, že se nemohl pořádně postavit ani na jednu z nich. I on chodil o holi, kterou měl opřenou u postele. Sebral ji a belhal se podívat, co se Květě přihodilo. Už z vchodových dveří viděl, jak se marně snažila postavit. Bručel, ale šel ji pomoci. Květa se svoji nemocí ztratila pár kil, nepředpokládal, že to bude takový problém postavit ji na chromé nohy. Zapotil se, ale nedokázal se zapřít nohama do země, aby se Květa mohla dostatečně opřít a zvednout se. Potřebovala jeřáb a ne jednoho slabého staříka. Jakmile se o něj opřela, cítil, že neudrží balance. Jen tak tak neupadl i on. Překvapilo ho, jak je slabý.. Ztratil sice mnoho kil, ale nemyslel si, že uplně ztratil sílu. To ho naštvalo. Odložil hůl a řekl Květě, aby zabrala. Květa byla silnější, než očekával.jakmile zabrala ztratil totálně balance a plácl sebou přímo na ní. A nyní tady leželi na dvorku u chalupy a ani jeden z nich se nedokázal zvednout ze země. Nejdříve volali o pomoc, ale jejich chalupa byla kousek od náměstíčka, takže domy byly postaveny jeden vedle druhého a oni sdíleli s druhým stavením z jedné strany kamennou zedˇ a z druhé strany byl druhý dům, opět pouze kamenná zedˇ bez oken. Což bylo bezvadné, že jim sousedé nemohli koukat na dvůr, ale nyní by se jim okna k sousedům hodila.

Volat o pomoc, bylo vyčerpávající, střídali se nějakou dobu, než pochopili, že je nikdo neuslyší. Také se rychle stmívalo a ochlazovalo, Květa měla na sobě svetr, byla ji neustále zima, tak chodila  ve svetrech. Ale on vyběhl z postele pouze v triku a trenýrkách. Nyní na zemi mrzl,  byl hubený, neměl na sobě kousíček tlustého a Květa ho ze sebe neustále shazovala. Na ni mu bylo tepleji. Tam, kde se dotýkal země, mu byla hrozná zima.

"Proč jsi nebyla pozornější, nemusela jsi uklouznout," zavyčítal manžel-lišák, když se už několik hodin snažil jeden nebo druhý odplazit ke dveřím. Uvědomili si, že jim nikdo nepomůže, že se o pomoc musí pokusit sami. Brzy však zjistili, že při plazit se vpřed musí být silné paže. Ani jeden je neměl.

"Měl jsi zavolat pomoc a ne mě zvedat, nemuseli jsme tady spolu ležet," hodila vinu Květa na manžela

"Květuš, neser mě," řekl vztekle.."Po bitvě je každej generál."

Byla mu velká zima a začínala noc, na obloze se objevovaly hvězdy. Po několika hodinách se unavili marným plazením ke vchodovým dveřím, nebo alesponˇ ke zdi domu, aby se bylo o co opřít a možná se zvednout. Nedokázali ani jedno.

Leželi vedle sebe a věděli, že tady na dvorku budou trávit celou noc. Noc pod hvězdami, zní tak krásně, ale ne v jejich případě a v jejich zdravotní kondici.

"Tak máme konečně čas si popovídat, nikdy jsme neměli," řekla Květa. A měla pravdu. Jeden druhému se vyhýbali. On řekl povel a ona uposlechla, tak to mezi nimi chodilo. "Květuš, jdeme," a vstal. Květa se poslušně zvedla, atˇ chtěla nebo ne. Nikdy se na sebe neusmáli, nikdy se jeden druhého s láskou nedotkl, nikdy se na sebe s láskou nepodívali. Byla mezi nima taková zima, jako toho večera, kdy bezmocně leželi v trávě.

Nyní měli pro sebe celou noc s oblohou plnou hvězd.

"Přece tady nezmrzneme, přece tady nechcípneme," řekl on.

"Chcípneme spolu tak mizerně, jako mizerně jsme žili," odpověděla Květa se zadostiučením.

"Neříkej, že jsem se o tebe nestaral. Peníze jsem ti vydělal," ohradil se.

"Vydělal a utratil, myslíš si, že nevím, že jsi tam měl milenky? Od pondělí do pátku jsi nebyl doma. A já jsem utratit peníze něměla za co. Tady v té díře se nedalo nic koupit, byla jsem jenom na polích nebo u zvířat."

"To se mi povedlo vidˇ, jak jsi mi uvěřila, že se spolu odstěhujeme do města," zasmál se lišák-manžel šibalsky. On byl celý svůj život takový vychytralý šibal. "Kdo by tady dělal na polích a zvířata obstaral? Sobota a neděle by nám k tomu nestačila. Musela jsi tady zůstat."

Jako šlehnutím proutku se Květě vrátily vzpomínky na celá ta léta, kdy si v této chalupě připadala jako nikdo. Bylo to do doby, dokud žila jeho máma a ona měla tuhý kořínek. Na stáří se o ni Květa postarala, nemusela si nic vyčítat. Už mezi nimi nepanovala nenávist, lišačka máma ztratila sílu rozkazovat a nenávidět. O, to byly doby...

"Víš, kdy jsem s tebou byla nejvíce štˇastna," zavzpomínala Květa na minulost. Věděla, že o tom musí mluvit, aby ho alesponˇ trochu ranila za to, co ji oni všichni dělali. "Pamatuješ si, jak jsi mě zmlátil, že jsem měla modřiny? Tvoji rodiče souhlasili, abys mě bil. Ale jednou přijel tvůj starší brácha a viděl mě s modřinama. Dodnes vzpomínám, jak tě chytl pod krkem. Byl vyšší než ty a silnější. Chytl tě a varoval tě, že jestli ještě na mě uvidí modřiny, tak tě zmlátí. Jenže tím více jsi měl vztek a když on odjel, tak jsi na mě opět zautočil..." Květa musela vzrušením polknout. "A to, jak se mě zastal, že někomu na mě záleželo, protože vy jste se mnou zacházeli jako s kusem dřeva. On se postavil na moji stranu a pamatuješ, jak jsi na mě vystartoval a já jsem na tebe popadla koště? Přerazila jsem o tebe rukojetˇ. To byl můj nejkrásnější den, jeden jediný den, kdy jsem ti ukázala, že toho mám dost." Květa se vítězně a s ulevou smála. "To byl můj nejkrásnější den, když jsem o tebe přerazila koště." řehtala se.

"Jsi pitomá kráva, vždycky jsi byla," odsekl manžel-lišák.

"Já vím, jinak bych si tě nikdy nemohla vzít, protože jsi byl jenom ulhanej hajzl," i ona odsekla a opět se pokusila odstrčit ho od sebe. Ale ruce ji nesloužily, v pažích neměla sílu.

Po půlnoci už neměli ani sílu mluvit, vztekle na sebe vrčeli. V této noci pod hvězdami dostali možnost, aby zakopali svoji válečnou sekeru, aby se spolu usmířili. Oba však byli znetvořeni zlobou.

Až ráno je našla listonoška. Naštěstí hlavní vrata, která byla celá dřevěná, vysoká a neprůhledná, nebyla zamčena. Listonoška je uviděla na zemi a zavolala záchranku.

Manžel-lišák tuto eskapádu odnesl nejvíce. Zůstal dlouho v nemocnici a zanedlou zemřel. Květa pořádně prostydla, dostala penicilin a po pár dní v nemocnici ji pustili domů. Po manželově smrti je konečně sama. Nikdo ji v domě neotravuje, nic ji nenařizuje. A ona sedává u okna a dívá se ven. Je sama, přesto se necítí osamocená. S lidma, se kterýma tady musela žít, a které musela poslouchat, s těmi byla  osamocená. Dneska už je jí dobře, jenom kdyby ty klouby tolik nebolely.