Jak jsme málem přejeli západoněmecké hranice

"Pojedeme za vojáčkem," sdělila mi maminka nečekaně a já jsem radostí vyskočila asi metr vysoko. Vojáček byl můj novomanžel, se kterým jsme ještě nebyli oddáni ani rok a armáda ho povolala na vojenské cvičení.

Byl srpen, rodiče měli dovolenou a já jsem ji s nimi trávila se svým čtyřměsíčním synem u šumavské babičky na chalupě. Bylo odpoledne a kuchyně už byla po obědě uklizena,  Pamatuji si kamna na uhlí a dříví, na kterých se vařilo, po levé straně stál mycák, to byla ruční myčka na nádobí bez vodovodního kohoutku. Mycák byl taková skřínˇ, ve které byly zabudovány dva dřezy na vodu. Voda se nejdříve ohřála na plotně a potom se nalila do jednoho dřezu a přidal se Jar a mytí mohlo začít. Ve druhém dřezu se nádobí oplachovalo v čisté vodě. Nejzajímavější bylo vyjmout dřez plný špinavé vody bez uhony z otvoru a bez převrhnutí ho donést ven a tam ho vylít do kanálu.

Bylo to horké léto, ale v kamenném baráku byl příjemný chládek. Ležela jsem v kuchyni na gauči a krmila jsem syna. Hodiny na stěně odtikávaly vteřiny, bylo ticho a venku takové horko, že ani slepice nikde nezakdákala a pes nezaštěkal. Ticho, jenom hodiny tikaly a malý syn občas hlasitě polkl nebo se rozčílil, když se pootočil a ztratil zdroj mléka.

Babička vešla do kuchyně, i ona věděla, že v neděli pojedeme navštívit kasárna, přesně vlastně nevíme kam pojedeme, i když manžel poslal adresu, kdybych mu náhodou chtěla napsat. Upozornil mě však, že on mi neodepíše, protože on dopisy nepíše. To bude pro něj překvapení, až prostě někde u západoněmeckých hranic lehce najdeme kasárna a mého novomanžela.

Co jsme si povídali s babičkou si moc nepamatuji, je to už spoustu a spoustu let, ale nikdy jsem nezapomněla na jednu větu, kterou mi tenkrát řekla. Jestli jsem jí připadala plná optimismu z manželství, do kterého jsem tak nerozvážně vlezla, jestli jsem se tolik těšila až ho uvidím a ona věděla, že jemu je to v podstatě jedno, nevím. Jenom vím, že její větu jsem nikdy nezapomněla a tisíckrát a tisíckrát si na ni vzpomněla během svého manželství.

"Holka, holka ty čekáš až tě pohladí!?! Tak to se načekáš."

Nemyslela fyzické pohlazení, to že jsme se hladili bylo zřejmé, měli jsme čtyřměsíčního syna. Ona myslela pohlazení duše.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Na neděli jsme s mamkou usmažily řížky, nakrájely chleba a zabalily okurky. Hlady nezemřeme, místa, kde bychom se mohli po cestě kulturně najíst tenkrát neexistovala. Možná v některé vesnické hospodě by nám naservírovali utopence nebo gotaj na cibuli. Ale vesnické hospody byly zakouřené, kam se děti, natož čtyřměsíční, nevodily. Řízků jsme nasmažili hodně, aby nebyly pouze pro nás, ale aby si pochutnal i můj muž. Miloval maso, nikdy jsem ho neviděla jíst sladké. Jakékoliv maso a ryby.

Kočárek tatˇka rozebral, do auta strčil vaničku se synem, já jsem se usadila vedle vaničky. podvazek kočárku se složil do kufru a mohli jsme vyrazit. Směr západní hranice. Dneska nepochopím, jak lidé řídili bez navigace. Mamka prostě uměla číst v mapě a cesta probíhala perfektně. I malému se jízda líbila, ačkoliv jsme se báli, jak on zvládne několik hodin v autě.

Blížili jsme se k městečku, které bylo uvedeno na adrese, kterou mi manžel poslal. Takže už někde blízko by měla být kasárna, jásala jsem v duchu. Otec nám ještě před vjezdem do města zastavil u lesíka, což bylo tenkrát veřejné WC. V socialismu vytrénováni jsme věděli, že WC v městečku nikde nenajdeme. Odběhly jsme s mamkou do lesa a zpátky jsme se vrátily jako zařezané.

"Ona to dostala," oznámila mamka tatˇkovi. "Musíme někde sehnat vložky."

"Proč si je nevzala sebou?" zeptal se otec otráveně, protože moc dobře věděl, že najít otevřený krám v neděli odpoledne nebylo možné ani v Praze, natož v nějakém malém zastrčeném městečku u hranic.

"Je to o týden dříve," a bylo mi moc líto toho krásného dne, který jsem já zkazila. Vůbec mě nenapadlo, že možná, jak jsem byla z cesty nervozní...

Ale už se stalo a jeli jsme shánět vložky. Zbývalo nám budˇ vložky někde zakoupit a nebo se otočit a ujíždět zpátky domů. Nebylo moc na výběr, ale nikde nic otevřeno.

"Zkusíme na někoho zazvonit," dostala maminka nápad a z centra městečka jsme se rozjeli k bytovkám. Hledali jsme dobře vypadající dům, kam bychom mohly jít s mamkou žebrat o vložky a někdo nám nepřibouchl dveře před nosem.

Zazvonily jsme na první dveře, jakmile jsme vylezli pár schodů. Byt číslo jedna a já jsem si přála, aby nám přišla otevřít paní domu. Ale ne, ve dveřích se objevil břichatý asi  padesátiletý tatˇka v trenýrkách. Pro mne tenkrát už staroch.

"Dobrý den," pozdravila jsem pohotově. Zíral na nás udiveně, dvě ženský, které neznal a v neděli k tomu. "Máte doma manželku?"

"Jo, mám," byl překvapen. "Mámo, někdo chce s tebou mluvit," zavolal do bytu a stále stál ve dveřích a byl zvědavý, co se bude dít.

Paní domu se objevila na chodbě, ale její manžel tam stále očumoval a já jsem se bála, že nám opravdu dveře před nosem přibouchnou. Nedalo se nic dělat, musela jsem začít.

"Stala se mi taková věc... Potřebovala bych.... Zaplatíme vám," a máchala jsem rukou, ve které jsem držela peníze, aby mi uvěřila a nemyslela si, že jsme přišli žebrat o něco zadarmo.

Dobře to dopadlo, paní mi prodala dvě vložky za cenu celého balíku a dovolila mi dojít si k nim na WC. To byla výhra. Tedˇ už jenom najít kasárna.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Kasárna. Neočekávala jsem, že to bude budova s neonovým nápisem: kasárna. V Klatovech jsme neměli problém je najít, proč by tomu bylo jinak v malém městečku blízko západních hranic.? Problém to byl. Městečko, které bylo uvedeno na adrese bylo pouze kvůli poště. Vojáčci si tam dopisy vyzvedávali, ale nebyla to adresa kasáren.

Ptali jsme se a lidé nás posílali do lesa. Musíte po polní cestě, a tak jsme jeli a jeli hlouběji a hlouběji .Ani značka: zákaz vjezdu nás nezastavila. Až z ničeho nic jsme měli v cestě vojenské auto a na polní cestě na nás mávali dva vojáčkové: zastavte, zastavte.

"Sem už nesmíte." upozornili nás, když otec zastavil.

"Ale my jedeme do kasáren," nevzdávali jsme se.

"Tam také nesmíte."

Vysvětlili jsme jim jak jedeme dalekou cestu, aby novomanželka, přívětivě jsem se na ně usmála, viděla svého novomanžela a on se mohl pokochat se svým synem. Podívejte se, tady v kočárku je syn.

Vojáčci si oddychli, že o žádný nelegální přechod hranic nepůjde a oni nemusí v poklidné neděli spustit poplach a ochotně telefonovali s kasárnama.

"Váš manžel nemůže dostat propustku, ale vratˇte se do města, a tam chvíli počkejte. Oni ho na chvíli přivezou za vámi."

Jak řekl, tak se i stalo. Nečekali jsme dlouho, několik minut a přiřítilo se vojenské auto, opravdu přiřítilo. Řidič prudce zabrzdil až od kol lítaly jiskry. Měla jsem s to chutí zkritizovat jeho rychlou a nebezpečnou jízdu, ale byla jsem ráda, že jsem viděla manžela. Pobyli s námi, i řidič tam s námi zůstal a pomáhal manželovi s řízkama. Asi po půlhodince se sebrali a museli jet zpátky do kasáren.

Milý deníčku, byl to krásný výlet. Plný sluníčka a pohody....