Jak jsem se seznamovala, aneb: Hello Belgičane

"How are you?"měla jsem tenkrát v sobě tolik drzosti, že jsem začala s agličtinou. Budiž mi omluvou moje "mládí", ještě mi nebylo čtyřicet a myslela jsem si, že několik lekcí angličtiny mi vystačí ke konverzaci s někým,

jehož druhý jazyk byl také angličtina. Ale naštěstí ten mužík, se který jsme se posadili u řeky na lavičku, žil už přes čtyři roky v Čechách a za tu dobu se slušně naučil česky a s angličtinou se pouze vypomáhal, pokud nemohl najít české slovo.

Seděli jsme mlčky na lavičce a hleděli před sebe na třpytivou hladinu, od které se odrážely paprsky slunce. Ticho začínalo být trapné, ale ani jeden z nás se nesnažil ho přerušit a najít společnou nit ke konverzaci. Z moji strany bylo evidentní, že mě můj společník na první pohled nijak nezaujal, žádné motýlky v žaludku jsem nepocitˇovala, zato holubi, kteří poletovali kolem řeky, se kolem nás začali nebezpečně shlukovat. Nejspíš byli zvyklí, že jim návštěvníci, kteří se procházeli v okolí řeky, občas něco k jídlu přinesli.

"Budeme krmit holuby?" zasmál se můj společník. Konečně se narůstající ticho prolomilo.

"Nemám nic, co bych jim dala," ukázala jsem na svoji malinkatou kabelku, kterou jsem měla přehozenou přes rameno, do ní by se ani rohlík nevešel. 

Belgičan se mi nelíbil, byl nevysoký a měl takový kulatˇoučký obličej s brejličkama, které měly tenké zlaté obroučky. Nepochopila jsem, jak mi někdo, kdo mě trochu zná, mohl domluvit setkání s mužským, který měl vzhled Belgičana. Asi to bylo tím, že moje kolegyně měla kamarádku a ta kamarádka jinou kamarádku, která znala Belgičana... Blind date, se tomu říká. Nevíte, kdo na rande přijde, budˇ si padnete do oka a nebo také ne. Z moji strany to bylo: ne a nejraději bych vstala z lavičky, řekla: těšilo mě pane a odešla... Můj problém byl, že nebylo kam odejít. Nikam jsem nepospíchala, měla jsem čas. Měla jsem spoustu času, doma na mne nikdo nečekal. Vzpoměla jsem si na svůj prázdný byt a souhlasila jsem s jeho návrhem, že se trochu projdeme "po návsi". Proč ne, stejně nás nikdo v přelidněném městě neznal.

Procházeli jsme se pomalu a daleko od sebe, jako kdybychom sdělovali: nepatříme k sobě a do okolí jsme vyzařovali signál: Nuda. Šli jsme vedle sebe jako dlouholetí manželé, kteří si už nemají co říci. Připadalo mi, že jenom ze slušnosti, občas klademe jeden druhému otázky a na odpovědích vůbec nezáleželo. Také jsem informace o něm ihned zapomínala, nebylo důležité, co mi říká, jeho život mě  nezajímal.  Ve své řeči jsem podle jeho vzoru míchala češtinu s angličtinou, aniž jsem se styděla za to jak mluvím a nezáleželo mi na tom, co říkám. Ani malinko mě netrápilo, jestli jsem se mu zalíbila nebo ne. Věděla jsem, byla jsem přesvědčena, že se už nikdy neuvidíme a myslela jsem, že i on to tak cítí. Belgičan mě však po někalikahodinovém bloumání po ulicích, pozval do restaurace na večeři. Jeho návrh na večeři mě opravdu zaskočil. Dalším překvapení bylo  když se mě po naši první večeři zeptal, jestli mi může ještě někdy zavolat a mohli bychom si naši večeři zopakovat. Za svoje chování jsem se zastyděla, byl lepší, než jsem si myslela a já jsem se chovala jako uplný ignorant bez kouska empatie. Cítila jsem, že bych měla jeho nabídku odmítnout, neměla bych mu dávat naději...

"I touha po lásce je pořád ještě láska," Antoine de Saint Exupéry.

I když jsem lidi odháněla daleko od sebe, neustále jsem toužila změnit se a někomu uvěřit. Mít opět opravdové přátele a najít si lásku...Toto všechno jsem totiž během pěti let ztratila. Začínala jsem od nuly, a tak jsem na jeho nabídku, že mi opět zavolá, zbaběle přikývla. Někdy je jakákoliv společnost lepší než žádná společnost a on zase až tak špatná společnost nebyl, dobře se s ním mlčelo. Bylo mi jasné, že jako cizinec v našem ještě nedávno socialistickém státě, musel mít určitě lepší nabídky, než jsem byla já a nuda se mnou. Asi neměl. Asi byl také takový zoufalec, jako jsem byla já, napadlo mne. 

A tak se to stalo, připustila jsem to: scházeli jsme se jako dva zoufalci občas na večeři nebo na oběd a po nejvíce jsme spolu mlčeli a mlčeli nebo se na sebe usmáli a po večeři nebo obědě malá procházka a já hupky dupky domů do svého bezpečí.

"Za tři měsíce mi vyprší smlouva a vracím se do Belgie," rozmluvil se na jedné z našich společných večeří.  

Za ty roky jsem už byla expert neukazovat svému okolí, co se v moji duši děje a doufala jsem, že Belgičan nepoznal, jak mě zaskočil. Za několik měsíců našich společných obědů nebo večeří, jsem si na něj malinko zvykla. Sobecky jsem nechtěla, aby se něco v našem vztahu změnilo, svoji přítomností mi pomáhal přežít, ale na sto procent jsem věděla, že mezi námi to není o vášni a lásce.

"Myslel jsem.., jestli bys mě nechtěla navštívit příští týden nebo ten další, udělal bych doma večeři a můžeš u mne zůstat až do soboty nebo neděle..." pozvání z něj lezlo jako z chlupaté deky.

--------------------------------------------------------

Další týden v pátek jsem odpoledne nasedla na autobus a jela jsem k němu. Ani na chvíli jsem nezaváhala, v životě hrajeme ruské rulety, aniž si to uvědomujeme. Belgičan mohl být vrah, ale nebyl.

Našla jsem ho v třípokojovém bytě v kuchyni, kde sváděl bitvu s naší večeří. Po chvíli, kdy jsem seděla u stolu a dívala jsem se na něj, bylo mi jasné, že nezvítězí a naše večeře bude hotova až někdy kolem deseti večerní a to ještě pokud budeme mít štěstí a on se nepořeže při zápasení s nožem a masem nebo zeleninou. Nebylo mi jasné, proč mě pozval na večeři, kterou sám uvaří, když evidentně vařit neuměl nebo mu alesponˇ vařeni vůbec nešlo od ruky. 

Jako správná česká holka jsem tento zápas, který se odehrával v kuchyni, nevydržela a do hry jsem se vložila i já. Přiložila jsem ruku k dílu a mohli jsme už v sedm večeřet a ještě jsme se mohli jít projít po okolí. V té době byl otevřený snad každý kostelík, a tak jsem je prolézala a on mě následoval. Viděl, že si při každém vstupu do kostela dělám křížek na čele a na prsou a modlím se, v posledních letech mě tohoto potkalo tolik, že bylo proč děkovat, za každý den, který jsem zvládla...

Belgičan viděl moje nadšení pro kostelíky, a snad proto naše páteční noc proběhla v poklidu. Oznámila jsem mu, že budu spát v obýváku a atˇ si to nebere osobně, musím mít nejenom zavřené dveře, ale i zamčené. Dívala jsem se v obýváku na televizi a on seděl ve svém home office a něco si dělal na počítači.

V obýváku jsem se cítila v bezpečí a dokonce jsem i usnula. Podle svých vnitřních hodin jsem se vzbudila v pět hodin sobotního rána. Ihned jsem z gauče vyskočila a šla jsem do kuchyně hledat něco k snídani. Naštěstí jsem v pátek přivezla koláčky, které jsme nesnědli, a tak jsem si je dala k snídani. Zapíjela jsem je vodou, nebudu mu "rochat" v kuchyni a hledat čaj, kafe stejně nepiji. Vůbec ho nenapadlo, že jsem takové ranní ptáče, zatímco on vylezl z ložnice až před desátou. A před sebou jsme měli skoro celý sobotní den ve městě, které bude rozpáleno od slunečních paprsků. Už od rána sluníčko vykovalo a slibovalo přesně takový den.

Nechtělo se mi trávit dva dny volna ve městě, když moji rodiče a brácha s rodinou byli na chalupě, kde se dalo tak užasně odpočinout a dívat se do zeleně.

"Zavezl bys mě na chalupu?" zeptala jsem se Belgičana opatrně. Bez auta bych se tam nedostala. Vlak je nějakých deset kilometrů pěšky, a autobusy nejdříve objedou celou Šumavu, než s několika přesednutím člověk dorazí do vsi, kde je chalupa. A to už musíte mít předem nastudované spoje a časy.

Belgičan se nejdříve se zeptal, kdo na chalupě bude a kam pojedeme, a potom se během půlhodinky sbalil. Zajásala jsem, asi je také rád, že se mě zbaví, napadlo mne s ulevou, že tato stísněnost není jenom z moji strany.

Opět mě překvapil, ještě před tím, než jsme vyjeli z města, zastavil u obchodˇáku a běžel dovnitř. Za chvíli se vrátil s kyticí a s velkou bonbonierou.

"To je pro tvoji maminku," oznámil mi a rozjeli jsme se směrem: chalupa.

Naprosto natvrdlá, vůbec mě nic nenapadlo, ani když předával moji mamce kytici a čokoládové bonbony. Mamka na mě překvapeně hleděla, protože nikdy v životě ji žádný neznámý chlap nestrkal do ruku kytici a špatnou češtinou ji sděloval, že je rád, že ji poznává. I ona si myslela, že Belgičan je pouze obyčejný taxikář, který mě na chalupě pouze vyhodí a pojede si po svých "kšeftech". Zmýlila se, tak jako jsem se zmýlila i já.

"Jaká matka, taká Katka," napadlo asi Belgičana, když nám mamka ohřála oběd, výborný oběd, protože moje maminka vařit uměla. Také už bylo, samozřejmě, i napečeno, předložila před Belgičana malilinkaté koláčky, tvarohové, povidlové, makové. Domácí koláčky, ne ty kupované, které jsem k němu přivezla v pátek já.  Belgičanovi se dělaly boule za ušima...

Nejdříve běhal za mým otcem a chtěl si s ním povídat, a tak spolu probírali krásnou přírodu a pastviny a nedaleký lom, ve kterém se už žula netěží. Zajímalo ho uplně všechno, problém byl, že češtinu míchal s angličtinou a můj otec anglicky neuměl. Kdyby mu češtinu promíchal s němčinou, tak si spolu mohli nádherně popovídat.

"Hele, přivezla jsi ho sem, tak si ho vem zpátky, nevím, co bych mu říkal," prošel kolem mě otec, když jsem seděla pod slunečníkem na zahradě na lavičce a relaxovala.

Belgičan asi zjistill, že náš otec není hlava rodiny, a tak se upnul na hlavu rodiny, což byla moje maminka. Škoda, měl zůstat u otce, ten měl užasnou trpělivot s cizinci a s dětmi. Moje maminka byla typ: akce, akce, akce a nesnášla lidi, kteří jí chodili za zadkem.

Z venku jsem se přesunula do svoji chalupy, na našem obrovském pozemku stály totiž dvě chalupy a ta jedna patřila mně. Už se dokonce začalo stmívat a já jsem o Belgičanovi nevěděla, po večeři, se ztratil z mého dohledu.

"Řekni mu, že tady spát nebude," vrazila maminka do moji chalupy.

"On ještě neodjel?" překvapilo mě, že se u nás tak dlouho zdržuje.

"Neodjel? On se chystá, že tady bude přes noc, on se tě chce vzít, ale nehučí do tebe, ale do mne. Všude mne pronásleduje, zajistí tě, ví, že jsi nemocná, co jsi mu navykládala?" zeptala se mě naštvaně.

"Nic, vůbec nic, o nemocech jsme si nepovídali..." žasla jsem, Belgičan mě měl daleko víc přečtenou, než moje vlastní rodina, která žila aktivní život a na moje niternosti neměla čas ani náladu.

"Chce, abys s ním odjela do Belgie, pomůže ti, jsou rodina doktorů: jeho otec, brácha i jeho syn jsou doktoři."

"Jak jsi mu rozuměla, mami?" zeptala jsem se s udivem.

"Prosím tě, vždytˇ mluví česky a tvůj brácha se učil angličtinu od patnácti let, nemysli si, že jsem tak blbá. K tomu, abych pochopila jsem také měla celé odpoledne a dokonce i večer." koukla se z okna na stmívající oblohu. "Řekla jsem mu, že jsi tvrdohlavá a mě nikdy neposlechneš. A tak si mu jdi sama vysvětlit, že hraješ jenom hru, ale seznámit se nechceš, protože už několik let brečíš pro jednoho chlapa, který se s tebou rozešel..." oznámila mi maminka kousavě. Jo, kousavá moje maminka dokázala být, když ji někdo dožral. A na mě musela být pěkně naštvaná.

"A už sem nikoho nevodˇ, když to s nimi nemyslíš vážně. Nemysli si, že je mi je příjemné poslouchat něčí prosby a sliby, když vím, že s ním vyrazíš dveře."

Moje maminka se zlobila a já jsem se zlobila na Belgičana. Jakým právem hučí do rodičů, když mi nikdy neřekl ani slovo. Asi kolem mne nenápadně tancoval, protože mě nechtěl vylekat a snažil se mě svazovat do svých sítí. Ani jsem si nevšimla. A pro něho nehrál čas, protože se musel vracet do Belgie.

Šla jsem se s ním rozejít. Bylo to ošklivé. Byl opravdu zraněný a já jsem tenkrát nechápala: proč.

Prominˇ Belgičane, občas jsem v životě tancovala jako slon v porcelánu.