je pro mnoho lidí naprosto nepochopitelná, jak se syn mohl opovážit vztáhnout ruku na otce? Kde se vzala taková nenávist a dalo se ji předejít? Vím, jak se těžko dají ukočírovat "nedospělý" otec a pubertˇácký syn.
Zažila jsem chvíle, kdy otec a syn, který už ho přerostl, ale byl stále ještě dítě, se jeden druhému postavili do cesty. Stávali proti sobě tak blízko, až se málem dotýkali těly a nenávistně na sebe syčely, ne to nebyla slova, to byl sykot. Proč ke střetu došlo, proč taková nenávist? Na důvodu nezáleželo, nenávist byla mezi nimi už od doby, kdy syn byl dítě a zdálo se, že na tomto faktu nic nezměnilo ani to, že syn byl opravdu vzhledově věrná kopie svého otce. Odmalička si byli tak podobni, jako kdyby ho porodil můj manžel a ne já. Jejich podoba nezmizela ani tehdy, když syn vyrostl a tátu převyšoval, ale nenávist sílila. Zažila jsem ty chvíle, kdy syn pouze sklonil hlavu a stáli proti sobě dva rozzuření kohouti, kteří se málem dotýkali se svými orlími nosy. Jeden druhého vytáčeli velice snadno, a jak syn dospíval, tak to bylo horší a horší. Jak dlouho náš syn čekal na tuto chvíli, až se postaví svému "nepříteli", "utlačovateli" do cesty a neuhne? Dívali se jeden druhému nenávistně do očí, stačilo málo, jeden pohyb..., ale naštěstí můj ex byl zbabělec, věděl, že jakmile by tentokrát praštil, tak syn mu uder vrátí, a můj ex si troufal jenom na syna, když byl ještě malý a bezmocný...
Pamatuji si situace, kdy jeden druhému stál v cestě a ani jeden nemínil uhnout, z očí jim letály blesky a těla a nosy se málem dotýkaly. Pokaždé mě vylekali k smrti, a proto jsem mezi ně skákala já, moje maličkost se drala a snažila najít volné místečko mezi přibližujícími se těly, abych jejich bitvě zabránila. Odstrkovala jsem jednoho, odstrkovala jsem druhého, mlátila jsem je do prsou, do ramen, brečela jsem... Byla jsem bezmocná a věděla jsem, že to už déle nelze vydržet a když jednoho dne můj ex vyhodil osmnáctiletého syna z domova a on se někde potuloval, neznámo kde... Odešla jsem také, už jsem nemusela nikoho chránit před běsnícím otcem...
Ale opravdu dokázala jsem ho ochránit, když byl ještě dítě? Myslela jsem si, že ano, ale můj syn moji ochranu nevnímal, musela být nenápadná, aby si ji nikdo nevšiml, aby si ji můj manžel nevšiml. Stála jsem jako by na jeho straně a když se rozběhl syna vychovávat, tak jsem mu utíkala v patách a brzdila ho, vzadu ho tahala za košili nebo triko, aby na syna nevystartoval. Když jsem viděla, že přišel bývalý ve špatné náladě, tak jsem syna uklidila do jeho pokojíku. Utekl tam většinou sám si hrát s plyšáky, ty ho prý ochranˇovaly. V posteli byl obložen plyšáky, vždycky se lekl, když do pokojíku vletěl otec rozsvítil světlo a nezajímalo ho, jestli je půlnoc, jedna hodina nebo dvě hodiny v noci. Domlouvání a výchova mohla začít...Proto jsem v noci nespala a oddaně čekávala na svého manžela. On většinou přišel pozdě a potácivým krokem, odváděla jesm ho od pokojíku, kde syn spal. Vedla jsem ho na druhou stranu bytu, do kuchyně, byla jsem milá a příjemná, připravila jsem mu večeři a poslouchala jeho pláč, pokud si chtěl poplakat, Důvodu k pláči jsem nikdy nerozuměla, byl natolik opilý, že nedával smysl.
Můj ex nevyzvedával syna ze školky ani z družiny, pokud jsem potřebovala nebo jsem byla nemocná, přijela moje maminka nebo otec, bála jsem nechat syna s manželem o samotě, opravdu jsem toto riziko eliminovala na minimum. V době, kdy bylo synovi asi dvanáct let a nechodil už do družiny, myslela jsem si, že oni dva, otec a syn, by spolu mohli zůstat o samotě. Mýlila jsem se, zhrozila jsem se: syn měl modřinu pod okem. Takové nebezpečí, vždytˇ by syna mohl připravit o oko. Ve škole syn řekl, že spadl se schodů, za násilí se většinou člověk stydí, ale skutečnost byla taková, že ho táta praštil a jak uhnul, tak dostal hodinkama pod oko. Zjistila jsem, že tím, jak je syn starší, tak se agrese stupnˇuje...
Manželovi jsem suše oznámila: "Už ho nikdy víc neuhodíš," ale tam uvnitř jsem naříkala a brečela, neochránila jsem dostatečně našeho syna.
Jinak ticho po pěšině mého manžela navnadilo, že může zajít o něco dál, může dělat bezstrestně modřiny, může přitvrdit. A tak přitvrdil, zařval, kvůli čemu? Nevím, ale syn utíkal do pokojíku a jako vždy ho následoval manžel a za ním jsem letěla já... Nevím, jestli si myslel, že si už může dovolit více a nebo já jsem ho opravdu držela vzadu za košili a on se nemohl pohnout a napadnout syna, svůj vztek otočil proti mne... Díval se na mne, jako kdyby nevěřil, co jsem si to dovolila. Už mi přece předvedl, čeho je schopen, dokáže dělat modřiny..., a já jsem pomalu odcházelado kuchyně. V té chvíli jsem věděla, že syn není v ohrožení, v ohrožení jsem byla já. Přiběhl za mnou do kuchyně a zařval...
Otočila jsem od kuchynˇské linky a v ruce jsem měla nůž. Jo, on, můj manžel byl daleko, daleko vyšší a silnější, než jsem byla já, a tak jsem byla připravená...
"Myslíš si, že mám náladu žít takovej život, co žiju? Nemám," sdělila jsem mu šeptem, protože on nespustil oči z nože, který jsem držela proti němu. Neřval, ani se nepohl a já jsem pokračovala: "Zabiju tě, aby syn měl už konečně od tebe pokoj, i já budu mít pokoj, půjdu do vězení. Vězení a nebo život s tebou, je mi to jedno..." Asi jsem byla hodně přesvědčivá, protože stál v kuchyni, poslouchal a neřekl ani slovo.
"Můžeš mě zbít, jak chceš, ale to si pamatuj, musíš mě jedině zabít, protože jednou budeš muset usnout a já toho mám dost. Našeho syna vychovávej, ale bít ho nebudeš..."
Konec dějství, opona, uklona a potlesk. Nebylo všechno od té doby ideální a růžové, ale stupnˇující bití přestalo. Nenávist mezi nimi se však stupnˇovala, manžel i nadále nazýval syna idiotem a blbem a náš syn nosil ze školy neustále poznámky a dvojky z chování. Jedničky na vysvědčení a dvojka z chování, dala bych mu i trojku, ale vždytˇ bych mu zkazila vysvědčení, říkala mi učitelka.
Očekávala jsem zázrak, že jednou syn a otec k sobě najdou cestu. Ale zázraky se opravdu nekonají, což mi už tenkrát hned v začátcích řekla psycholožka a doporučila mi, abych se rozvedla, protože můj manžel ze mne udělá pacienta, který bude potřebovat psychiatrii. Nevěřila jsem ji, myslela jsem si, že to zvládnu a hlavně on, který se o syna za střízliva nezajímal, by udělal všechno proto, aby ho poštvával proti mne.
"Jakmile bys od něj odešla, tak tě bude ničit a použije svého syna," říkávala mi moje maminka i šumavská babička. "Vzala jsi si ho, a tak už musíš celý život trpět," vysvětlila mi moje zlatá babička.
A tak jsem trpěla a doktorku neuposlechla.
"Kdybyste měli holčičku místo kluka, tak váš manžel mohl být dobrým tátou. To jenom, protože on neměl dobrý vztah se svým otcem..." sdělila mi také psycholožka. Měla pravdu, můj manžel neměl dobrý vztah se svým otcem.
I můj manžel byl jako dítě trochu víc živější a tvrdohlavější, podle řeči jeho matky. Ani ochrana jeho matky nepomohla, měla sedm dětí a on byl předposlední nejmladší a ona neustále pracovala, budˇ krmila v kravíně, kam odešla ve tři hodiny v noci, vrátila se, uvařila a šla opět do kravína krmit. A jednou se jeho otec natolik rozčílil, to bylo manželovi asi deset let, že ho seřezal tolik, až malý zůstal ležet v bezvědomí. Jeho otec si myslel, že svého syna zabil, ale ne, nevolal záchranku, vyzvedl ho ze země a vyhodil ho na hnůj...Svého vlastního asi desetiletého syna vyhodil na hnůj. Dříve mělo každé stavení na vesnici zvířectvo a kopu hnoje, kde ležel můj manžel jako desetileté dítě, až se probral, ale to už přišla máma z kravína...
---------------------------------
Nepošli to dál, slova písně od Radka Bangy jsou slova, která přiznal i můj syn: Nikdy jsem nechtěl být jako můj táta, bál jsem se, že budu jako on, a nakonec jsem se stával ještě horším...
"...abys opodál nebyl tím, kým jsi pohrdal..."
"... nepošli to dál, když měl táta v očích ohenˇ"
-----------------------------------------
Můj ex poslal nenávist ke svému synovi dál, ale snad můj syn toto dědictví zpřetrhal, jednak má dvě dcery a potom ví o tom, že nechce být člověkem, jako byl jeho táta.
