Také jsem se po nečekaném ťuknutí s jiným vozem nekontrolovatelně vrhala projíždějícím autům, která se kolem nás řítila pod kola. I já jsem si připadala jako opilá a policajti mě odchytávali, abych do silnice nelezla a nakonec mě raději strčili do auta, měli jinou práci, než mě neustále hlídat. Opilá jsem nebyla, bylo ráno a měla jsem u Atlanty doktora, kam jsem měla dojet na vyšetření. Už ráno mi nebylo dobře. Myslím, že jsem měla nízký tlak, kafe nepiju nejenom ráno, ale vůbec a napít se koly nebo udělat něco, abych se cítila lépe, mne nenapadlo. Ráno jsem pouze zvedla telefon a volala jsem svému příteli, který je nyní mým manželem. Tenkrát jsme spolu začali chodit a každý jsme bydlel na jiném konci města. On bydlel kousek od dálnice, kterou jsem musela jet do Atlanty.
"Myslíš, že to zvládneš dojet ke mě a já už budu potom do Atlanty řídit." navrhl mi přítel. Slíbila jsem, že těch 15-20 minut k němu odřídím.
Nezvládla jsem to. Byla jsem už kousek od jeho baráku, necelých pět minut. V těchto místech vždycky byl a neustále je, velký a rychlý provoz, a proto časté bouračky. V pravém pruhu se totiž sjíždí na dálnici, a já jsem se držela v levém pruhu a chtěla jsem už iniciativně před tím, než auta sjížděla na dálnici, zařadit se do prostředního pruhu. Mohla jsem počkat, ale mrkla jsem do pravého zrcátka, truck a za ním místo asi na dvě auta, než se nacházelo další auto v koloně. Mohlo mě to napadnout, zrada. Truck měl za sebou nízký a dlouhý vlek, byla to v podstatě taková konstrukce na kolech, kterou jsem neviděla. Železné konstrukci se nic nestalo, ale já jsem si pochroumala blatník.
Zastavili jsme na chvíli provoz, ale auta nás začala netrpělivě objíždět, každý pospíchal a najednou skoro dva pruhy zablokovány v místech, kde se jezdí podle mne normálně mezi 70-80 km za hodinu. Objížděli nás zleva, skoro po trávníku, kde stálo moje auto a jeho truck objížděli pruhem, který sjížděl na dálnici. Chaos.
Řidič byl mladý kluk a slyšela jsem, jak telefonoval svému šéfovi.
"Mám bouračku, nepřijedu včas, ne nic se autu nestalo," uklidnˇoval svého nadřízeného.
Sedl si na tu železnou konstrukci, na ten zatracený vlek a já jsem se neštˇastně sesunula vedle něho.
"Řekněte mi, že se mi to zdá, že to je jenom noční můra." navázala jsem řeč, přestože jemu se viditělně do hovoru moc nechtělo.
Podíval se na mě pohledem, že jsem nejdříve myslela, že na mě zařve:
"Ty krávo, pitomá, kam jsi čuměla."
Ovládl se a odpověděl: "Ne, není to sen."
Ale to už jsme slyšeli houkat policejní auta. Pospíchali, tam opravdu nebylo radno zanechávat nabouraná auta dlouho čekat. Přijela čtyři policejní auta, dvě blikající auta se postavila za jeho truck, dvě auta na široký trávník po levé straně, který odděloval auta jedoucí v protisměru.
Žádné velké vyšetřování se nevedlo, přiznala jsem se okamžitě.
"Ten přívěs jsem neviděla,"
A nyní všechno muselo být změřeno a zaznamenáno do papírů. Jak už odezněl ten první šok, začala jsem se z ničeho nic třást a začala jsem poletovat kolem svého auta. Najednou jsem nemohla vydržet v klidu.
Nechodˇte do té silnici. Něco vás srazí, obávali se mužští v uniformě a chytali mě za rukáv. Neposlechla jsem, neustále jsem skákala, kam jsem neměla. A tak jeden z nich zastavil provoz, abych si mohla přejít ke svému autu na stranu řidiče a otevřel mi dveře, abych si tam laskavě zalezla. Vlezla jsem tedy za volant, ale v klidu jsem nemohla sedět.
Volala jsem přítele, jentak asi nepřijedu, mám bouračku, jo, tady kousek od sjezdu na dálnici a kousek od místa, kde jsem měla zatáčet k tvému subdivision.
"Za chvíli jsem tam," slíbil mi.
"Můžete si zajet na ten trávník, za ta policejní auta?" zeptal se mě opět uniformovaný muž po chvíli.
"Nemůžu," sdělila jsem mu. "Tak moc se třesu..."
Odsunula jsem se na sedadlo spolujezdce a on zavezl moje auto na trávník. Už jsem se cítila v bezpečí, a tak jsem se opět vrátila za volant. Nevím, proč jsem neustále lezla za volant, řídit jsem stejně nebyla schopna, jenom jsem se o něj opřela a začala jsem řvát jako pitomá a řvala jsem a řvala jsem. Měla jsem bouračku, bůůůů....
"Je vám něco?" ptal se překvapený policajt nad moji pozdní reakcí.
"Ne, nic," ujistila jsem ho, ale asi mi nevěřil a poslal za mnou šerifa.
"Opravdu vám nic není?" zajímal se starostlivě jeho nadřízený. "Máme zavolat sanitku?"
Ale to už jsem slyšela z venku hlas svého přítele. Přijel si pro mne. Můj zachránce.
Sklonil se ke mě do okýnka a zeptal se mě:
"Mají starost, jestli jsi v pořádku. Mám se tě zeptat, jestli se ti opravdu nic nestalo,"
"Ne, jsem jenom trochu hysterka, prostě nemůžu přestat řvát, ale nic se mi nestalo. Nic mi není," a neustále jsem si utírala slzy, které se valily jako vodopády.
Přítel odešel k šerifovi a já jsem zůstala opět sama v autě s hlavou na volantu. Chvíli se o něčem diskutovali a přítel se vrátil k mému autu.
"Asi budu řídit, vidˇ?" zeptal se, a já jsem se od volantu opět přesunula na stranu spolujezdce.
"Oni ti nedali ani pokutu," přítel se neustále podivoval a vezl mě k sobě domů. Tam to bylo nejblíže.
"Já jsem měla dostat pokutu?" zeptala jsem se dotčeně. "Takový drama a ještě mě trestat?" Připadalo mi to nespravedlivé.
"Asi si také mysleli, že jsi se ponaučila, jinak si to nedovedu vysvětlit. Řekl jsem jim, že to je tvoje první bouračka, a tak jsi se z toho sesypala, ale že budeš v pořádku. A oni mi řekli, abych tě co nejrychleji odvezl, a tak jsem se na víc neptal, skočil jsem do auta a jedeme domů."
Ten den jsem už do Atlanty nejela, doktora jsem zrušila a volala jsem na pojištˇovnu a vezli jsme auto ihned do opravy. Moje krásná Impala měla už navždy vadu na kráse.
"