Naše malá "Ajnštajnka"

je bráchova vnučka, které je mezi pěti a šesti lety. Proč jí říkám "Ajnštajnka"? Myslíte si, že jenom tak vedle vás tiše sedí, ale ona dává pozor, kdo co říká a nic ji neujde, nic ji nezaskočí a na všechno zná odpovědˇ.

Je prostě takový malý "Ajnštánek" v sukních. Rozverné culíky a fialovo- růžové brýle na očích.

"Já šilhám, teto," pochlubila se, když jsme letos přiletěli s manželem do Čech.

"To nic, to se časem spraví," povzbudila jsem ji.

"Ale mne to nevadí, mně se brýle líbí," ujistila mne a vesele kolem mne poskakovala. Potom se zavěsila na jednu z tyčí, která drží pergolu a začala na ni dělat veletoče. 

Později jsme si my dospěláci posadili pod pergolu, někdo si dal kafe, někdo vodu a nějaký koláč a zákusek a řeč se vedla. "Ajnštanka" seděla, cucala limonádu a jedla si svůj zákusek a poslouchala nás. Hovor se nesl nejenom v češtině, ale i v angličtině, a tak byla tichá jako myška a do naši debaty se nezapojovala. Až když se můj manžel zvedl od stolu a odešel, vzala si ještě ne šestiletá holčička hlavní slovo:

"Gary (to je můj manžel) neumí vyslovovat písmeno "ř" a "g"," shrnula důležitě a věcně svůj objev. Než jsme stačili zareagovat, doporučila nám: "Měl by chodit na logopedii, já jsem tam také chodila a pomohli mi," pochlubila se.

Nevěděla jsem, jestli se mám řehtat, ale ona byla tak důležitá, že to ani nešlo.

"A ještě budeš po prázdninách chodit na logopedii?"

"Už ne, ale mne to tam bavilo. Já se ráda učím," hlásila opět se svým okouzlujícím usměvem. "Už půjdu brzy do školy," radost z jejího hlasu jenom čišela.

"Ty už půjdeš tento rok?" podivila jsem se. Léta tak letí...

"Ale ne tento rok. Až příští," opravil svoji vnučku můj brácha. "Ajnštajnka" se nenechala vyvést z rovnováhy, jeden omyl, žádný omyl. "A to už bude brzy, mě to bude ve škole bavit, ráda se učím..."

"Tak to jednou budeš paní učitelka, vidˇ?"

"Ne," zvolala rozhořčeně. "Já budu paní doktorka a budu léčit tátu a dědu," vyjmenovala svoje nejoblíbenější členy rodiny. Na nás ženské osazenstvo nepomyslela. "A taky Garyho," dodala, když si vzpomněla na mého "šišlajícího" manžela.

____________________________________

Člověče nezlob se je oblíbená hra naši malé "Ajnštajnky", a tak jsme do jejich tenat spadli i my s manželem.

"Ale to budeš muset počítat anglicky, aby ti Gary rozuměl," ani angličtina nevystrašila malou odvážnou holčiku. Zjistila jsem, že ve školce ji naučili anglicky počítat do deseti, a tak se vesele hrálo.

A protože její výslovnost při číslici "three" nebyla zrovna nejlepší, nevím, co mě to napadlo požádat Garyho, jako rodilého mluvčího, aby jí  správně přednesl číslici "three".

Jeho výslovnost malou "Ajnštajnku" jenom utvrdila, že ta logopedie by pro manžela bylo opravdu nejlepším řešením. Po dobu našeho hraní mu předváděla správnou výslovnost anglického slova tři. Výslovně si dávala záležet na písmenu "r" a dlouze drčela: trrrrýýýý, trrrrýýý, aby i Gary pochopil, že toto je správná výslovnost anglického slova tři, three... a že my tady žádné chyby tolerovat nebudeme. My ho správné výslovnosti naučíme.

---------------------------------