Za dobrotu na žebrotu, aneb moje filipínská kolegyně

Se svoji filipínskou kolegyní nás spojovala stejná tragédie. Obě jsme ovdověly, ona roku 2007 a já roku 2008, proto jsme se sešly v pracovním procesu. V jejím prvním pracovním procesu v Americe. Od té doby, co se provdala    

za amerického vojáka, který sloužil na Filipínách a odstěhovala se s ním do Ameriky, nepracovala. Navštěvovala kasína a hrála a hrála...To byl její život, její odpolední a noční náplní bylo strkat dolary, které manžel vydělával, do nenažraných strojů. Celé dopoledne prospala a odpoledne vyrážela... Nemyslela na horší časy, nešetřila, netoužila pořídit si dům, nepracovala. Žila určitou chvílí, žila dneškem... Neřešila bydlení ani živobytí, žila v indiánské rezervaci, protože její manžel byl Americký Indián.  Když mi ten bezstarosný život vyprávěla, tak jsem ji tiše záviděla. Jak to dokázala... zapomenout na budoucnost. Nic nemusela. Také bych si občas ráda vyhodila z hlavy všechna ta: musím.

Ani ona nezapomněla posílat peníze domů, podporovat rodinu je v podstatě důležité v mnoha asijských státech. Snad jenom Evropané nezasílali peníze domů, spíše oblečení a dárky, než finanční podporu. Mám jinou kolegyni, která se do Ameriky přistěhovala z Thajska. Dneska je jí už přes sedmdesát let a stále pracuje čtyřicet hodin týdně a domů na podporu rodiny posílá tisíc dolarů měsíčně. Nedávno jsem se jí ptala, jestli nepřemýšlí o zkráceném uvazku, už několik let přece pobírá i důchod. Odpověděla mi, že nemůže vysadit, protože její rodina v Thajsku je na ni finančně závislá, přitom rodiče jí už dávno zemřeli. Zajímalo by mne, co dělá její rodina, jestli se náhodou nějaký mladý kluk "z rodiny" místo shánění práce a vydělávání, raději nepoflakuje doma, ale to asi nikdo neřeší.

Nedávno jsem slyšela vyprávět příběh z Ecuadoru. Lze tam vidět velké domy, které se vyjímají mezi malými staveními. Tyto velké domy prý patří lidem, kteří vyslali někoho z rodiny do cizí země, Amerika nebo Anglie? Tito lidé v cizích zemích pracují a do Ecuadoru zasílají peníze a podporují svoji rodinu. Proto si tito Ecuadorané můžou dovolit dům jako hrad. Tuto "rodinu" nezajímá, jak dotyčný, který jim peníze posílá, jak tam žije. Jaké těžkosti má v jiném státě.

Už asi před dvaceti lety jsem potkávala takovou malilinkatou Filipínku, byla to tenkrát ještě mladá holka. Zeptala jsem se jí, proč tak dře a vykládá zboží z nákladˇáků, proč nejde do školy a nenajde si lepší práci. A ona mi odpověděla, že takovou dřinu a školu dohromady nezvládne a nemůže přestat pracovat, protože její rodina každý měsíc čeká, až jim zašle peníze. Takový člověk nemá nárok na svůj život, nemůže mít svůj život, protože "hladová" famílie ho zadusí. Z její odpovědi se mi udělalo až fyzicky špatně. 

Moje kamarádka z Floridy říká: "Nikde nelítají pečení holubi do huby, i tady v Americe se pracuje."

Stejně přistupují k podpoře svoji rodiny i Mexičané, kteří se v našem státě hojně vyskytují  a se kterými měl zkušenosti můj švagr Tim. Proto, když jsem se sem v roce 2000 přistěhovala za Nikem, tak se mě jako cizinky, neomaleně zeptal:

"Kolik budeš muset posílat měsíčně domů?"

Otázce jsem opravdu nerozuměla. Nic jsem o tomto posílání a zajištˇování rodin nevěděla. Nik mi musel vysvětlit, že všichni cizinci, kteří se sem přistěhují, posílají určitou částku do svého domovského státu, je to na podporu svoji rodiny.

"Rodiče mají důchod, brácha a syn pracují," tenkrát v roce 2000 byla jiná finanční situace i v Čechách, vypadalo to, že všechno se bude ubírat správnou cestou...

A nyní zpátky k moji kolegyni z Filipín. Její vášní nebyla pouze návštěva kasín, ale také dlouhé výlety domů na Filipíny, které byly bez manžela. Jeden rok, kdy opět bezstarostně odletěla na tři měsíce na Filipíny, si za její nepřítomnosti manžel našel milenku. Svěřila se mi, že tenkrát se dokonce schylovalo i k rozvodu, ale celou jeho aférku ustáli, jak mne ujištˇovala. Znova se dali dohromady, rozvod se nekonal. Jednoho dne její manžel odletěl na Floridu, kde se mu stala nehoda. V hotelu, ve kterém byl ubytovaný, ve sprše uklouzl,  praštil se do hlavy a zemřel. Zatrnulo ve mne, to je konec jako z detektivky. Nevymýšlela si náhodou a nelakovala mne na růžovo? Kolik lidí, kteří uklouznou ve sprše, asi zemře? Ale jemu se to stalo. Neměla jsem ani odvahu se ji zeptat, jestli náhodou nebyla ona nebo jeho milenka někde poblíž. 

Manžel mě ujištˇoval, že se mu toto neštěstí opravdu takto mohlo stát, protože Indiáni, od té doby, co do Ameriky přišel bílý muž a dal jim ohnivou vodu, mají dost problém s alkoholem. Také hodně jich podlehlo hraní v kasínech, protože stát jim umožnil provozovat některá kasína a jejich výdělek jde na indiánskou rezervaci. Blízko nás je Harrahs Cherokee Casino v Severní Karolíně.

V tomto neštěstí, které se moji filipínské kolegyni stalo a přišla neštˇastnou náhodou o manžela, bylo její štěstí, že se opravdu nerozvedli. Ona po svém manželovi, který byl voják, v jejím důchodovém věku, bude pobírat pěkný důchod. Ale než bude mít nárok na důchod, musela nastoupit do pracovního poměru... A tak jsme se my dvě potkaly v pracovním procesu roku 2008. Pamatuji si, že občas nosila dlouhé černé rovné vlasy, které jí sahaly až pod zadek, rozpuštěné. Tak dlouhé vlasy jsem nikdy neměla, ani ve svých nejuspěšnějších letech. Cítila jsem k ní solidaritu, byly jsme obě na stejné lodi. Opuštěné. Ještě bych měla dodat: nejenom opuštěné, ještě staré a ošklivé, tak mi naše situace připadala.

V této době už peníze domů na Filipíny neposílala, protože se jí neustále nedostávaly. Hrací automaty korigovala s rozvážností, ale neustále je milovala. V kasínech můžete pít zadarmo i alkoholické nápoje, takže ji k tomu přibyla i pokuta za řízení pod vlivem alkoholu. Občas se toho na ni nalepilo tolik, že mi ji bylo líto. Proto jsem jí vždycky dala gift kartu, na kterou jsem vložila peníze, aby si koupila jídlo.

"Proč to všechno pro ni děláš? Není to tvoje kamarádka," ptal se mě syn.

"Je mi ji líto, nikdo ji nenaučil šetřit. Když má peníze, tak vyrazí a utrácí a potom už zase nemá," vysvětlila jsem mu.

Později, když jsem se seznámila se svym manželem a přestěhovala se k němu, jsem ji navrhla, aby se nastěhovala k nám do basmentu, pokud nebude mít na nájem, tak my počkáme a nemusí se bát, že ji někdo vyhodí. Koupila jsem jí starší auto, které mi splácela podle toho, jak měla hluboko do kapsy. Ale nikdy mi nic nezůstala dlužna.

Po několika letech, jsme s manželem přehodnotili situaci a došli k závěru, že tak velký dům a zahrada je pro nás pouze přítěží. Přestěhujeme se blíže k mému synovi a do menšího baráčku, ale naše nájemnice nám sdělila, že má tu ošklivou nemoc a čeká ji chemoterapie a radiace. Počkali jsme, až projde chemoterapií i radiací a potom jsme jí řekli, že se chceme odstěhovat.

Zklamali jsme ji, zradili jsme ji, tak dobře se ji u nás žilo, proto nás tlačila, abychom si pořídili jiný baráček, kde by byl basement. Domeček, který by měl alesponˇ jednu místnost pro ni...

Ale ne, náš dům nemá basement, nebylo místo, kde by měla svoji kuchynˇku, obýváček, ložnici a WC, jako měla v našem starém domě.

Opravdu nám měla za zlé, že si dovolujeme se přestěhovat. Citila, že od nás byla odejita a to se jí nelíbilo. I v práci si asi občas postěžovala, jak nespravedlivě jsme se k ní s manželem zachovali. Proto se mě několik kolegynˇ vyčítavě zeptalo:

 "Ty jsi ji vyhodila? A ona nemá žádný příjem, protože nemůže pracovat, co asi tedˇbude dělat? "

"Ne, nevyhodila jsem ji, o tom, že se přestěhujeme ví už několik měsíců. Není bez financí, má po manželovi důchod." vysvětlovala jsem kolegyním, které mne obvinˇovaly z nefér hry. Ale jednou zaseto ovbinění se jen tak lehce z lidské mysli nevytratí. 

------------------------------------------------------------

"Být rodinou znamená,
že jste součástí něčeho
velmi úžasné.
Znamená to, že budete milovat
a být milován
po zbytek svého života."

"Being a family means,
you are a part of something
very wonderful.
It means you will love
and be loved
for the rest of your life."