"Mám pro tebe job, mami,"

sdělil mi syn nedávno, když k nám zaběhl na oběd. Zděšeně mi málem vyklouzla vidlička z ruky, protože ty jeho "joby" tak trochu znám. Poslední "job", který mi chtěl svěřit jsem měla být "dýdžej". Prý je to hrozně jednoduchá práce,

ujištˇoval mne tenkrát můj sedmnáctiletý syn a on mi to ještě ulehčí tím, že mi sepíše názvy anglických písniček, které budu postupně pouštět. Nebudu dělat nic obtíženého, než ze tří krabic, které byly narvány disky, vytahovat ty správné a na nich najdu určitou písničku.

Při pohledu na ty obrovské krabice a na tři přístroje, do kterých budu vždycky dopředu vkládat určitý disk, aby zábava na parketu plynule pokračovala a tisíc mladých návštěvníků se mohlo budˇ ploužit a nebo skádat do rytmu hudby, jsem se začala hroutit.

"To zvládneš," souhlasil i manžel s nápadem, který syn navrhl. Určitě s ním nesouhlasil kvůli tomu, že by mi věřil, spíše tím, že diskotéka nešla zrušit. Plakáty už byly rozvěšeny a mladí natěšeni, a tak se moji mužští rozhodli obětovat mne.  Máma na podium, v té době ještě nebyly dýdžokejky známy a tato činnost byla víceméně mužské povolání. Alesponˇ v Čechách. 

"Já vám ukážu, že to nezvládnu," bylo mi těžko u srdce, že syna musím zklamat.

"Ale mami, vždytˇ se mnou písničky posloucháš, víš jaká písnička je kde," přesvědčoval mne syn, když jsme stála před aparaturou, několik hodin před začátkem diskotéky a on nemohl pochopit, jak můžu být takový budižkničemu.

"Poslouchat s tebou písničky a dívat se, jak je vytahuješ z krabic je něco jinýho a sama hledat určitý disky je taky uplně o něčem jiným." povzdechla jsem si a cítila jsem se jako před popravou.

"Tak jo, vytahám jenom disky, které budeš tuto noc pouštět, tím se omezí množství...", další kompromis.

Množství disků se eliminovalo, stejně jich bylo tolik, až mi oči přecházely a hlavně jedna písnička z tohoto disku, druhá z jiného, třetí, čtvrtá - vracíme se k prvnímu disku pouze jiná písnička, atd. atd.

"Vy jste se zbláznili," vzdychala jsem neustále, ale oni mi nevěnovali pozornost, tak užasný nápad to byl, že se na jednu noc stanu slavnou dýdžokejkou.

"Tedˇ si to sjedeme," zavelel náš bos, můj manžel a syn musel poodstoupit a předstírat, že tam se mnou není. Protože až bude premiéra, on tam být nemůže a nesmí. Měl zlomenou ruku a nebyl ve škole a mohlo by z toho být zle, že do školy nemůže a diskotéku dělat může...

Nestíhala jsem ani disky přemístˇovat z jednoho přístroje do druhého. Mezi tančící mládeží by vznikaly prostoje a nepokoje.

"Rychleji," pobízel mě manžel. "Mládež musí být zabavená, jinak se nám tady budou rvát, vždytˇ je znáš, blbečky."

Měl pravdu, i když jsme měli několik vyhazovačů - kulturistů, nikdo o rvačky nestál.

"Rychleji?" vybuchla jsem. "Rychleji to nesvedu."

"Jsi opravdu pomalá, mami," přisadil si i syn.

"To nepude, máma to nesvede," rozhodl manžel, a já jsem si oddechla. Konečně jim to došlo.

---------------------------

Proto mne slova mého syna, které mi nedávno sdělil při obědě:

"Mám pro tebe job, mami," pěkně vylekala.

To zase bude nějaká taškařice, kterou nezvládnu, pomyslela jsem si v duchu a těsněji sevřela vidličku, aby mi opravdu z ruky nevyklouzla.

"Už říkám: ne, jsem zaměstnaná..."

"Pracuješ jenom tři dny a ty další místo, abys sis vymejšlela svoje blogy, budeš psát pro mne..."

"Pro tebe?" podivila jsem se.

"Třeba recenze na videohry a tak," poodhalil svůj záměr.

"Já a hry? Zešílel jsi? První hru, kterou jsem kdy hrála byla ruská digitální hra: Jen počkej zajíci, pamatuješ si na ni? Poslední hru, kterou jsem kdy hrála, hádej co to bylo?"

"Jen počkej zajíci," zkusil si typnout. Uhodl, zná mne, tak co to po mne chce zase za blbost?

"Ale to bys zvládla, mami," ujišˇoval mne...

"Ne a ne, synu můj, svůj program si připravuj sám."

A tak jsme se rozešli...