V době, kdy jsme pod maskou ukrývali pláč i smích

Stalo se to v době koronavirové. Při první zmínce o koronaviru a pandemii, byly z televize staženy všechny programy, a byla slyšet pouze hudba: zádušní mše. To bylo opravdu na hlavu. Nikdo nic nevěděl, a tak i do práce stačilo  

zavolat, že kvůli pandemii nepřijdete. Vydržela jsem sedět doma dva týdny a poslouchat v televizi zádušní mši a zjistila jsem, že na to nemám a rozhodla jsem se vrátit do práce.

Nevím, jestli si vzpomínáte, že v začátcích pandemie nás v televizi informovali, že roušky jsou k ničemu a nosit je nemusíme. V době, kdy jsem se rozhodla jít zpátky do práce, jsem usoudila, že v mém případě, kdy k lidem musím přistupovat na kratší vzdálenost, než je všeobecně doporučovaná, budu mít raději roušku. Ale po jednom pracovním dni jsem roušku dobrovolně vzdala. Chodit a mít roušku jsem nezvládla, nemohla jsem v ní dýchat. Pracovala jsem opět bez roušky do té doby, dokud nám je nenařídili. 

Později přišlo nařízení, že všichni pracovníci i hosté musí mít roušky a my jsme papírové roušky vyfasovali hned u vchodu do obchodu. Nosila jsem pouze papírové a měnila si ji každé dvě hodiny. V pracovní době jsem tedy spotřebovala a vyhodila čtyři roušky. Pohybovat se v jedné roušce více hodin jsem nedokázala, nemohla jsem v ní dýchat. Hadrové roušky a nebo na více použití roušky, jsem nenosila z důvodu, kdo by si balil použitou hadrovou roušku domů plnou bacilů? 

A tak se tento příběh stal v době, kdy jsme všichni museli být orouškováni, nejenom pracovníci v obchodě, ale i zákazníci.

Bylo sedm hodin ráno a v této koronavinové době jsme právě otevřeli. Obchod se pomalu probouzel, žádný velký nápor zákazníků, a tak jsem nečinně stála v ruce pracovní telefon, na kterém se mi zobrazuje, na jakém registru se co seskenovalo. Přišla ke mne stejně orouškovaná kolegyně a chvíli jsme kecaly, když se k samoobslužnému registru blížil vysoký štíhlý mužský, aby si seskenoval několik věcí, které si nesl v náručí. Na hlavě měl tmavou čepici kšiltovku hluboko naraženou do čela a na ustech tmavou roušku.

Věci na seskenování si položil vedle registru, mávl na mě a začal skenovat.

Udělala jsem rukou takový neurčitý pohyb, jsem zvyklá, že za šestnáct let jsem se stala v obchodě inventářem a zná mě snad každý stálý zákazník.

Chlapík kolem čtyřicítky seskenoval všechno zboží, kontrolovala jsem ho na svém telefonu. Nebyl důvod, aby si vyžadoval moji asistenci, hlavně v době pandemie, kdy se lidé k sobě raději ani nepřibližovali. On však skončil skenování, otočil se směrem ke mně a opět na mě mávl a čekal, že se k němu vypravím.

Co mi zbývalo, přerušila jsem řeč s kolegyní a vydala jsem se směrem k neznámému mladíkovi, který se neustále vyžadoval moji přítomnost. Nebylo mi jasné, co ode mě chce, když všechno dotedˇ šlo jako po másle, mohl jenom zaplatit a jít.

Přišla jsem až k němu a zahuhlala jsem si do své roušky s hlavou skolněnou k registru: "Do you need help?", a protože ten muž mne o hodně převyšoval, moje slova nedošla až do jeho výšin.

"No, mami, dáš mi na to svoji slevu?" zeptal se ten chlápek česky.

Vůbec jsem nezaznamenala český jazyk, mne překvapilo slovo: mami.

Mami?

Kolik vlastně mám dětí? Spočítala jsem je rychle, jedno, mám pouze jedno ditě, takže tento člověk maskovaný rouškou je můj syn. Musí být můj syn, když mi říká mami. Zděsila jsem se, co jsem to za mámu, když jsem nepoznala svého syna? 

Je pravda, že během pandemie jsme se vůbec nestýkali, nechtěli k nám chodit, aby k nám něco nezanesli. Nepomohlo ani vysvětlování, že stejně chodím do práce, ale kdybychom onemocněli, oni by si to vyčítali. Nikdy před tím jsem svého syna tak dokonale zakukleného neviděla. Také jsem ho v těchto končinách neočekávala, protože bydlí ve vedlejším městečku a k místu, kde pracuji, to má kolem třiceti minut jízdy autem. Ale musel u nás pracovně něco vyřizovat, a tak si zaběhl koupit svačinu...

"To je můj syn, nepoznala jsem vlastního syna..." volala jsem na kolegyni.

"Mami, já spěchám, projedeš svůj discount?" zeptal se mne syn opět.

Zase mi řekl: mami, během pandemie jsme byli několik měsíců rozděleni, tolik mi chyběli, a já jsem si v té chvíli uvědomila, že mami je nejkrásnější slovo na světě...

Já vím, že oslava matek už proběhla, a tak jsem se svým příběhem trochu zaspala, měla jsem jiné starosti...

Ale já miluji i slůvko: babi, některá bába si raději od vnoučat nechá říkat jménem, jenom aby na ni děti nevolaly: babi, ale to není můj případ.