Maminky by neměly umírat

Brácha mi včera do telefonu vyjmenovával, co všechno musí udělat a stihnout a potom řekl: "Ve čtvrtek musíme vyzvednout mamku." Nenechala jsem se ošálit, vím, odkud musí mamku vyzvednout a hovor jsem musela přerušit.

Maminka nás už několik let varovala, abychom jí do rakve nedávali černé oblečení, protože černá ji nikdy neslušela.

"Dejte mi tam tu noční košili, co mi kdysi dávno poslala Iva, tu s ptáčky, budou mi tam krásně zpívat," usmívala se a napomínala mě:

"Nebreč, jsem už stará, všichni tam musíme."

A košili měla několik let sbalenou a připravenou na svou poslední cestu.

"Zazpívali ti, maminko?"

A vidíš, zase řvu.

Dnes jsem stála před domem a čekala, až Gary vyjede s autem z garáže. Najednou se z ničeho nic zvedl vítr a kolem mne sebral několik popadaných listů. Vyzdvihl je ze země a jeden z listů mě dost silně zasáhl vedle oka. Musela jsem se zasmát.  Dala ji mi facku:

"Vzpamatuj se a neřvi."

----------------------------

A tak jsem Ti napsala básenˇ, protože maminky by opravdu neměly umírat:

Vzpomínám si,

už jednou jsem tudy šla.

Šepot vánku

a ozvěna kroků

ve mně zůstala.

Vracím se.

Brouzdám se

cestami času,

abych tě potkala.

Chybíš mi,

něžný pohled a smích,

teplo tvé přítomnosti,

protože tvá nepřítomnost

je vítr ledový.

Jdu cestou,

kde za každým rohem

spí minulost,

a která mě domů dovede.

Jdu známou cestou,

na které mě už nečekáš.

Okamžiky,

co s tebou byly

tedˇ hledám zpět,

všechny ty příběhy

z minulých let.

Zpátky se ti vrací dcera,

která se ti po světě

toulala.

Zpátky se vracím,

v čase se toulám.

v čase, co nám proklouzl skrz prsty.

Procházím se

cestami času

a přeji si,

abych tě ještě jednou

potkala.

abys se mnou

zůstala.