Jak jsem zvládla autoškolu

        Měla jsem kamarádku Jřiinu, kterou otec připravoval k osmnáctinam na řidičák. Nezvyklé a zajimavé. V roce 1973 ji učil řidit auto.

V živých barvách jsem se také viděla za volantem a usoudila, že i já požádám svého otce o nějaké řidičské kurzy.

      Co bylo tak jednoduché v kamarádčině rodině, neprošlo u nás doma. Všichni  zůstali "paf" nad mým skromným přánim: k osmnáctinám ridičák.

Nevybiravě se mě zeptali, jestli jsem někde upadla na hlavu a pořádně se břinkla, protože na větši nesmysl jsem přijit nemohla. 

      "Jiřiny rodiče maji trabanta, asi jim  na nějakém škrábanci a odřeni nesejde," řekla máti. "Tat´ka má "Ladu"," dodala významně.

      V této chvili jsem si přála, abychom jezdili v otlučeném trabantu a ne v otcem hýčkané, oprašované a nabýyskané Ladě. Možná bych měla šanci jit do autoškoly.

      "Podivej, řidičák stejně potřebovat nebudeš. Táta ti svoje auto nikdy nepůjči. Až se jednou vdáš, tak určitě při tvém vzhledu a inteligenci za žádného bohatého cizince, který by ti koupil auto," postavila se i babi na stranu většiny.

      "Táta ěe vždycky odveze, kam budeš potřebovat," špitla máti smiřlivě. "Pojd´´ upekla jsem koláče," lákala mě, aby zahnala moje chmury.

                                                 ----------------------------

       Ridičák jsem si neprosadila. V autě jsem sedávala na zadnim sedadle a sledovala ubihajici krajinu. Později jsem se provdala, a jak babi řekla, nebyl to cizinec ani žádný boháč.  Skromně jsem auto znacky: Lada vyměnila za škodovku a zadni sedadlo za předni. Nic se pro mne nezměnilo. Zapomněla jsem na blbiny i na autoškolu. Při jizdě autem jsem se pokorně divala z okna. Krajina ubihala a také roky uběhly. Než jsem se vzpamatovala byl rok 1992. S manželem jsme měli dvě auta a pouze jednoho řidiče, tim byl můj muž. Ze dne na den jsem se rozhodla; přihlasuju se do autoškoly.  Manželův názor, že se nikdy auto řidit nenaučim, jsem ignorovala. Podporu od své rodiny jsem neočekávala.                                            

       František byl spiše manželův známý než můj a vlastnil autoškolu. Mezi mnou a Františkem byl asi desetiletý věkový rozdil, přesto jsem mu vykala a on mi tykal. Při rozhodováni, kterou autoškolu si vyberu, jsem neměla pochyb: Františkovu. Nepostřehla jsem, že on žáky jezdit neučil. Měl svoje instruktory - pomocniky, kteři za něj udělali hrubou práci. Na závěr František překontroloval, co se kdo naučil a byl přitomný při závěrečných zkouškách.

       Ocitla jsem se ve třidě, kde jsem byla nejstarší a snad jediná, která si nikdy, ale nikdy nezatočila volantem. Prvni jizdy měly proběhnout na hřišti, abychom se seznámili s autem. Nyni se ukáže, jestli mam řizeni v krvi nebo ne, myslela jsem si trochu rozechvěle a nervozně.                                                                    Ve třech jsme čekali na Vitka, našeho instruktora. Dvacetiletý Tomáš a o něco starši divčina. Vitek se přihnal o chvili později, bylo mu kolem třiceti let, energický a sebejistý.

        "Kdo z vás nás odveze na hřistě?" zeptal se zvesela. Měl vůbec zvláštni humor. Nepostřehla jsem snad něco? Na naší prvni jizdě jsme se měli seznámit s autem. Věděla jsem, že bych se neudržela na silnici. Pendlovala bych z pravého okraje vozovky do levého a naopak a zavinila autonehodu. Styděla jsem se přiznat svoji neschopnost, a tak jsem se trochu přikrčila, aby mne neviděl.       

         "Přece nechcete, abych určil, kdo nás tam odveze," naléhal velký srandista Vitek, když se mezi námi nenacházel dobrovolnik. S hrůzou jsem se ještš vic přikrčila.

          Tomáš nás zachránil. Měl zkusenosti s řizenim malé motorky-pionýr. Auto řidil jako zkušený řidič, zůstával v pravém pruhu a na misto určeni nás s přehledem zavezl.

          Na hřišti jsem vlezla za volant. Překvapilo me, jak je těžké udržet auto v lajně při větši rychlosti jako je napřiklad 30/km. Dalši problém, který jsem opravdu neočekávala, byla řadici páka. Co si pamatuju otec ani můj manžel s ni problémy neměli. Já ano. Nevěděla jsem, kterou ruku k zařazeni rychlosti mám použít. Obě ruce jsem potřebovala k drženi volantu a jedna ruka navic by mi bodla.                                                                   

          S tolika problémy jsem nepočítala. Několik let mi rodiče i manžel opakovali : "Nejsi správný typ k řizeni auta." Pomalu jsem tomu začinala věřit. Zádné litovani, za svůj řidičák jsme se rozhodla rvát. 

          Sebevědomi mi dodalo, když jsem z rychlosti třicet přešla na čtyřicet. Nesjela do přikopu, nevjižděla  do protisměru a zůstávala na silnici. Byl to velký úspěch. Instruktor Vitek se s námi proháněl po rovinách. Nechválil mě, ale ani nekritizoval. "Maličko" mi nešlo rozjižděni. Hlavně do kopce. Než jsem se nadála byla jsem pod kopcem. Kdyby za mnou stálo auto, tak jsem ho nabourala. Zaparkovat mezi dvě stojici auta byl také  problém. Připadalo mi, že nemám dost prostoru. Největši hrůzu jsem měla z couváni. Otočila jsem hlavu, abych se mrkla, kam budu couvat a nevěděla jsem na jakou stranu mám točit volantem. Instruktor Vitek se k mým problémům nevyjadřoval. Trénoval nás na rovných silnicich, vyprávěl  vtipy a byl št´astný, když se všichni smáli. Nesmála jsem se, byla jsem stále nejistá,  ale přesvědčena,že dělám pokroky.                                                                                               

           Z mého sebevědomi a nadšeni mě rzchle probral František. Chtěl si nás v polovině kurzu pšezkoušet a na mě zahřměl:

          "Karlo, jestli se nezlepšiš, tak tě ke zkouškám nepustim."

          Dobrá, nebyl spokojený, přitvrdila jsem. Vitka jsem honila. Chtěla jsem se rozjiždět do kopce, parkovat mezi auty a couvat. Marně. Vitek byl pohodář. Vyprávěl vtipy a já jsem šilela a čim vice jsem šilela, tim jsem měla horši rozjezdy, parkováni i couváni. Moje iniciativa nepomohla, potřebovala jsem praxi.

           Tesůu jsem se nebála, byly bez chybicky. Obávala jsem se jizd. Závěrečné zkoušky byly za dveřma. "Velký Frantšsek" měl mit s námi  kontrolni jizdu. Chtěl zjistit, jestli na posledni chvili potrebujeme dopilovat nějaké maličkosti. U mne zjistil, že mne by musel celou přepilovat a upilovat. Blbá rychlost, předvedla jsem mu, jak umim vesele poskakovat po silnici. Blbé ruce, přála jsem si být chobotnice, třeti ruka mi chyběla. Blbá Karla.

           "Zastav," ruply mu nervy a zařval na mě bez ohledu na to, že vzadu seděly dvě dalši žákyně.

           Dupla jsem na brzdu, div jsme neproletěli přednim sklem. Stáli jsme.

           "Ty k jizdám nepůjdeš. Tebe ke zkouškám nepustim," řval ten velký šéf, přestože se mu podařilo hlavou předni sklo neprorazit.

           Chtělo se mi s páčcem opustit auto. Jit domů pěšky a už nikdy neusednout za volant.

            Otevřela jsem dveře, že na křižovatce vystoupim. Na posledni chvili jsem se rozmyslela. Dveře opět zavřela. Ujela mi ruka a dveře práskly.

           "Jen mi to auto nerozbij," zavrčel podrážděně. Tykal mi.

           Otočila jsem se k němu: "Rekla jsem vám hned jak autoškola začala: nikdy jsem za volantem neseděla. A co jste udělal vy? Misto, abyste mne naučil jezdit, tak jsem trávila hodiny s vašim pomocnikem. Ten nám vyprávěl vtipy a vozili jsme se po rovných silnicich. Ostatnim to stačilo? Dobrá, mě ne. Zaplatila jsem si, a tak jsem se chtěla naučit jezdit," řekla jsem pěkne z ostra. Potom jsem otevřela dveře od auta a přesunula se na zadni sedadlo. Spolujezdkyně byly v šoku. Bylo ticho, bylo dusno, že se nechalo krájet. 

            Myslela jsem, že jsem skončila.  Druhý den za mnou přiběhl můj muž:                                   

            "František ti dá hodiny navic, které nemusiš platit. Rekl: "že tě jezdit nauči"."

            Jeho slib zněl jako výhrůžka, ale mne svitla naděje. Zaradovala jsem se. Ke zkouškám půjdu.   

                                              ---------------------------------

           Při  zkouškách jsem jela jako druha v pořadi. Ještě před tim, než zkoušejici byli unaveni a otráveni. Neudělala jsem žádnou chybu . Zázrak! Na každý požadavek jsem zareagovala klidně a suveéenně. 

             Několik žáků neudělalo jizdy. Překvapivě ti, co s ježděnim neměli problemy. Několik žáků testy. Ale já jsem řidičák udělala hned napoprvé.             

            "Prosim tě, co jsi dělala týdny před tim? Vždyt´ jsi jela perfektně," sdělil mi František několik dni po jizdách. "Bál jsem se, co budeš předvádět a ty jsi zabodovala," řekl hrdě. Byla jsem jeho úspěch.                                                   

             Ještě jednou: diky Františku.