Americké děti už od srpna začaly chodit do školy. Pozorovala jsem nadšené školáky a vzpomněla si na svoje děsivé nočni můry z naši socialisické školy.
V roce 1962 jsem dostala tašku na záda a hurá do školy. Prvni den jsem byla nadšena, ale nadšeni rychle zmizelo. Rodiče mi totiž sdělili, že až do patnacti let budu takto běhat do budovy, která se jmenovala "škola". Připadalo mi, že život pro me skončil. Ve třidě se mi nelibilo, vyučovaci hodinu jsme musely sedět s rukama za zády. O přestávkách děti mezi sebou komunikovaly a bavily se s pani učitelkou. S nikým jsem se nepřatelila a vytrvale jsem řvala. Snad jsem si myslela, že si něco vyřvu. Nefungovalo to a rodiče se za mě styděli. Zklama jsem je. Mamka nechtěla chodit na třidni schůzky. Bylo mi to lito, a tak jsem na sobe tvrdě zapracovala. Na pani učitelku jsem si zvykla.
Nemile mě překvapil začátek školniho roku ve druhe třidě. Misto naši usměvavé pani učitelky k nám do třidy přišla nová odměřená soudružka učitelka. Byla štihlá s vysokým vyčesaným drdolem a byla studená jako kámen. Chtěla jsem se začlenit do kolektivu, aby se za mne rodiče nemuseli stydět, ale marná snaha. Mezi soudružkou učitelkou a moji maličkosti byla propast. Nevim, jestli tim, že naše rodina nebyla politicky angažována. Zaslechla jsem mamku po třidni schůzce řikat, že soudružka učitelka se nejvice bavila s rodiči, kteři měli nějaké funkce. Mamku ignorovala. Tenkrát jsem o politice nic nevěděla. Pro me bylo rozhodujici, že se soudružkou jsem nenašla společnou řeč, a tak jsem přestala komunikovat. Nezáleželo ji na mě a já jsem si připadala jako nicka. Bála jsem se promluvit a třásla jsem se, jakmile vyslovila moje jméno a měla jsem jit k tabuli. K tabuli jsem kráčela jako kdybych šla na popravu, zrudla jsem, srdce mi běhalo jako o závod a těžko jsem hýbala nohama. Několik kroků k tabuli bolelo, postavila jsem se tam a muj mozek velel: útěk. Ale nohy se nehýbaly, přestala jsem myslet. Abych se nezhroutila, tak jsem přestala myslet. Temno. Neslyšela jsem na co se mě soudružka učitelka ptá. Nebylo to rozhodujici. Důležité bylo přežit.
V šesté třidě jsme dostali na každý předmět jiného učitele, ale už bylo pozdě. Neměla jsem žádné sebevědomi. Nepomohlo ani, ze učitelka na češtinu mi dodávala sebevědomi. 'Ty jsi tak chytrá holčička a je škoda, že se mnou nechceš mluvit."
Sikana. Jako slaby a zranitelny jedinec jsem privabila nekoho, kdo si na me hojil svoji zakomplexovanost. Jirina byla o rok starsi (do skoly sla az v sedmi letech), vysoke a silnejsi postavy. Blondate vlnite vlasy, bryle a prorizlou pusu. Ne fyzicky, ale verbalne byla velice agresivni a za nepritele si vybrala me. Dala mi jmeno "obluda" a prezdivka se ujala. Spoluzaci me tak oslovovali at do devate tridy. Jirina me nemela rada a delala mi naschvaly. Prebrala mi moji jedinou kamaradku. S Lenkou jsme bydlely ve stejnem dome a tudiz jsem s ni nemela problem navazat kontakt. Potom Lenka musela sedet v lavici s Jirinou a povidat si jenom s ni. Pokud Lenka utekla za mnou, Jirina trestala me. Byla zla a nenavidela me. Stydela jsem se, ze jsem tak hrozne zranitelna, tak hrozne komplikovana a nikomu jsem se se svym problem nesverovala. Verila jsem, ze by mi stejne nikdo nepomohl.
Sikana, v te dobe o ni nikdo nemluvil, nikdo snad nevedel, ze se deti kvuli sikanovani zabiji. Nezabila jsem se, zila jsem ze strachu ze skoly, ze spoluzaku, ze strachu ze zitrka. Se silnou neurozou srdce jsem nekolikrat ve skolnim roce koncila v nemocnici. Nikdo se neptal proc a ja jsem nic nerikala.
Psychiatrie se socialni fobii zacala zabyvat az v roce 1985. Mezi lety 1962 az 1971 nikdo nevedel, ze priznaky, ktere mam, by se daly odstranit, jen kdyby si jich nekdo vsiml.
Dneska uz je vyber, tenkrat nebyl. Pres vsechnu nenavist, kterou jsem ke skole mela, jsem se do ni nekolikrat vratila. Zjistila jsem, ze mi nevadi studovat dalkove. Omezit co nejvice skolni budovu a spoluzaky mi velice pomahalo.
