Neptejte se mě, co všechno musí vydržet nebohý kocour, který nemá rád psy a miluje svůj klid a zaběhnutý řád. Asi by nám řekl: "Neotravujte s návštěvama. Dejte mi můj kočičí klid."
Včera k nám přjela kolegyně z práce. Před několika měsici jí zemřel pejsek, a tak k nám příšla s novým osmiměsíčním štěnětem, byl to kříženec bígla. Přivedla nám toho divocha ukázat a náš kocour byl znechucený, viděla jsem to na něm.
"Opravdu kvůli takovému pitomečkovi se musíte tak pitvořit?" a procházel se hrdě v uctivé vzdálenosti po bytě. Držel si odstup. Odhadl, že pejsek je moc velký na to, aby mu ukázal, co si myslí o takových štěkajících stvořeních.
"Nejdeš blíž, vidˇ, sráděro? Tedˇ se bojíš,co?" neodpustila jsem si poznamenat ke kocourovi. Ne, že bych kocoura nemilovala, ale to co nedávno předvedl, když nás přijel navštívit syn s rodinou..
.
Asi před měsícem si syn s rodinou pořídili dvouměsičního yorkshirka. Po týdnu k nám přijeli na návštěvu a že u nás zůstanou z pátku do soboty. Pejskovi přivezli hračky, postýlku, klec, kdyby náhodou musel zůstat v domě sám. Všechno vypadalo v pohodě, yorkshirek se s každým radostně vítal, jenom náš kocour byl studený jako kámen. S nikým se nepřátelil, s nikým nemluvil. Seděl a sledoval malého psíka, který odpovídal velikosti malých zajíčků, které náš kocour tak rád chytá. Viděla jsem do jeho černé kočičí duše. Asi se radoval, že jsme mu přivezli takovou "hračku" až domů. Nemusí za ní běhat po zahradě.
Pár hodin uběhlo a náš kocour, jindy ukecaný, na nikoho nepromluvil. Našlapoval tiše a kdybych ho nepozorovala, tak bych ani nevěděla, že je v baráku. Venku svítilo sluníčko, ale kocour byl s námi doma,
Všechno se točilo kolem malé, chlupaté kuličky. Snacha držela pejska v náruči, všude s ním chodila.
"Nelíbí se mi náš kocour. Podívejte se na něj," upozornˇovala jsem synovo rodinu. Kocour seděl jako vytesaný z kamene, ani se nepohnul, oči měl přivřené.
"Náš kocour je vrah, tedy lovec," opravila jsem se. "Velikost vašeho pejska odpovídá velikosti zajíčků, které nám nosí."
"Mami, ty vidíš všude nebezpečí," řekl mi syn. Vím, že nesnáší moje "katastrofické" scénáře.
"I náš kocour loví a yorkshirka se bojí. Pejsek mu vleze na záda a kocour se plazí po břiše a pejska vozí," vykreslila mi snacha idylku u nich doma.
Měli pravdu, dost časo vidím "trávu růst". Přestala jsem se zajímat. Po chvíli hrozný křík, kdo měl dvě nohy uháněl ke kuchynˇskému stolu. Odšoupaly se težké židle od stolu a zachranˇoval se pejsek z drápů kocoura.
Pejsek byl zachráněn a snacha ho prohlížela, jestli neutrpěl zranění. Naštěsti se nic nestalo, záchrana přišla dost rychle.
"Kocour byl daleko," vysvětlovala, proč pejska pustila na chvili proběhnout. Nepodcenˇujte kocoury.
"Takto se k návštěvám nechováme," zlobila jsem se na kocoura. "Návštěvy nenapadáme," vysvětlovala jsem mu. Asi se divil: "Ta chlupatá, kvíčící hračka nebyla pro mne?"
"To je drahej pejsek a není to pro tebe hračka k zardoušení."
Rozhodli jsme se, že nejlepší bude, když kocour půjde ven. Urazil se a ani na noc nepřišel domů. V těchto měsicích s námi někdy zůstává přes noc doma. Občas jsou studené noce. Zato pejsek se pěkně prospinkal ve své postýlce v pokoji s mým synem a jeho ženou.
V sobotu ráno se náš kocour normálně přišel najíst. Na příhodu jsme už zapomněli a mysleli si, že i kocour zapomněl. Najedl se a odešel zpátky ven. Dopoledne šel syn vyvenčit yorkshirka a najednou, kde se vzal tu se vzal, náš kocour. Stál mezi pejskem a mým synem. Yorkshirek se vylekal a utekl pod auto. Přesně tam, kde ho kocour chtěl mít, protože auto nejde odtáhnout jako to šlo se židlema. Pejsek uháněl z pod auta a zahučel pod druhé auto. Opět místo, kde je kocour jako doma. Syn křičel, pejsek knˇučel, kocour syčel. Drama. Naštěstí pod autem velký kocour neměl dost mista. Pejsek se dostal z pod auta a syn ho odchytl. Opět prohlídka, jestli pejsek není zraněný. Nebyl. Náš kocour ho jenom pořádně profackoval, aby si pamatoval, že na návštěvy, kde vládnou kocouři, se prostě nechodí.
