Jsem prodavačka

Potřebovala jsem peníze, a tak jsem se rozhodla, že to zkusím. "První den je nejhorší," doufala jsem, když jsem čekala na svého prvního zákazníka. Prodávám pouze sny a iluze, uklidnˇovala jsem se.

Zazvonění telefonu jsem se lekla tolik, až jsem na posteli, na které jsem seděla, nadskočila. Ruce se mi roztřásly, ale po telefonu jsem šáhla. Jsem prodavačka, jsem prodavačka, opakovala jsem si.

"Halo," zašeptala jsem do sluchátka naprosto neosobním hlasem.

"Ahoj, kotě," ozval se na druhé straně mladý a sympatický hlas.

"Ahoj," pípla jsem opět tichounce.

"Slyším tě špatně, můžeš do toho víc křičet?"

Páni, první zákazník a hned je se mnou nespokojený, pomyslela jsem si a ihned situaci napravila:

"Ahoj," zařvala jsem, abych se mu zavděčila. Rozesmála jsem ho. Smál se a měl takový krásný a opravdový smích.

"Ty jsi nová?" zeptal se, když se uklidnil.

Mám lhát? Ale i blbec by asi poznal, že se mnou není něco v pořádku.

"To nic, to zvládneš, zvykneš si," utěšoval mě. Tak, to je dobrý, on je tady pro mne a ne já pro něho. "Kolik je ti?" pálil další otázku.

"Třiadvacet," odpověděla jsem po pravdě. Věk jsem přiznat mohla, věk ano.

"Jsi mladá," povzdechl si. Hlas měl mladý, ale možná už žádný mladík nebyl. Zeptat jsem se neodvažovala, nevěděla jsem, jestli je to vhodné vyptávat se zákazníků na věk.

"Jak vypadáš?" zajímalo ho opět.

Jak vypadám? Podívala jsem se do zrcadla, které bylo zavěšené kousek ode mne na dveřích. V moji garsonce bylo všechno kousek ode mne  Mám svoji garsonku, jednu jedinou místnost, na kterou jsem moc hrdá. Mám svoje bydlení, a abych si mohla dovolit bydlet samostatně, proto jsem prodavačka snů a iluzí.

"Jaké máš vlasy?" pomáhal mi, když jsem byla na chvíli zticha. On tyto tiché minuty platí, napadlo mne. Podívala jsem se opět do zrcadla a odhrnula jsem si z čela vlasy, barva: špinavá blondýna.

"Jsem blondýna," ujistila jsem ho rychle. Nebudu se přece popisovat, jsem prodavačka iluzí a on za tyto iluze platí. Pomůže mi platit moji garsonku. 

"Líbí se mi blondýny, máš dlouhé vlasy?" mámil ze mne další podrobnost.

"Do poloviny zad," další lež už šla lépe. Moje vlasy mi nesahaly ani k ramenům a byly jako chmýří. Prohrábla jsem si je prsty a napadlo mě, že bych si měla dojít k holiči. Můj zákazník mě nutil věnovat pozornost sama sobě, svému vzhledu, což už jsem pár let nerada dělala. Neměla jsem ráda zrcadlo. Jak můžu prodávat sny a iluze, když já už jsem asi pět let bez snů i iluzí, prolétlo mi hlavou. Uvědomila jsem si, že budu muset vynaložit větší usilí, aby mým lžím uvěřil.

"Mám je dlouhé skoro až do pasu. Jsem dlouhovlasá blondýna," shrnula jsem rychle.  Bála jsem se, že bude nespokojený.

"Máš dlouhé nohy?" zajímal se. 

Mám nohy, chtělo se mi na něj zařvat. Nemohla jsem se na něho zlobit, vždytˇ o mne nic nevěděl.

"Jsem vysoká, mám 170 cm," přihodila jsem si deset centˇáků a ani jsem už nemrkla okem. Chtěl popsat můj vzhled, tak ho měl a velice si pochvaloval. Nikdy se přece nepotkáme, můžu lhát.

"Jsi kočka," polichotil mi. Jo, to bych byla kočka, kdybych podle svého popisu vypadala, pomyslela jsem si smutně.  "A co máš na sobě," vystřelil další otázku. Nebyla jsem na ni připravená. Co bych jako měla mít na sobě? Sedím tady v kratˇasech, ve vytahaném a umaštěném triku, jak mi na něj při obědě ukápla rajská omáčka, to mu říci nemůžu.

Co asi tak může mít dlouhovlasá a dlouhonohá blondýna na sobě? 

"Mám na sobě lehounký župánek. Je jemný jako vánek," tˇápla jsem do telefonu a přemýšlela jsem, jestli je vánek jemný.

"Ty jsi poeta," ozvalo se z telefonu překvapeně. Lekla jsem se: Zklamala jsem ho?

"Je horko," vysvětlila jsem svoje sporé oblečení, možná že to ani slyšet nechtěl.

"Já vím, že je horko, jsem u bazénu a jsem sám," sdělil mi smutným hlasem.

Rozhlédla jsem se po své garsonce, otevřenému oknu a  cítila jsem ten mrtvý letní vzduch, při kterém se venku nepohne ani lísteček. Záviděla jsem mu ten bazén. 

"Chtěla bys ke mě přijet dlouhovlasá blondýno? Pošlu pro tebe taxíka," navrhoval. "Mám tady všechno, co potřebuješ," přemlouval mě dál a já jsem se rozesmála. Řehtala jsem se, až jsem se zalykala. Moc jsem si přála vypadat tak, jak jsem se mu popsala. Vyběhnout z tohoto bytu do taxíku a nechat se odvézt k němu a prožít ulet, lásku, romanci. Zapomenout. Moc jsem si přála k němu běžet, ale nejsem ta, za co vydávám. Možná ani on není tím, za co se vydává. Nemá žádný bazén, u kterého mě čeká. Může být vrah a mě by zítra našli někde mrtvou. Takže je to asi dobře, všechno je dobře, jak to je.

"Proč jsi se tolik smála?" Nevěděla jsem, "Přijedˇ ke mě dlouhonohá blondýno," hučel do mě dál. Po chvíli pochopil, že nikam nepojedu a slíbil mi, že mi opět zavolá. 

"Dobře se mi s tebou povídalo a chtěl bych pokračovat," sdělil mi nakonec svým mladým a sympatickým hlasem. Bylo mi líto, že naše posezení končí. Na chvíli jsem  i já uvěřila svým lžím. Uvěřila jsem, že jsem to, co nejsem. Kdyby věděl, že to byl vlastně on, kdo dokázal prodávat sny. On a ne já. Přistihla jsem se, že se těším na náš další hovor. Těším se na další lži? Po tomto hovoru jsem nebyla schopna mluvit s nikým dalším. Mrzutě jsem totálně vypnula svůj pracovní telefon. Nechci dalšího zákazníka, uvědomila jsem si, že asi nejsem pro tuto práci ten nejlepší kandidát..

Sáhla jsem po francouzských holích, které stály opřené u mé postele a s jejich pomocí jsem skoro mrtvé nohy přinutila dojít k otevřenému oknu. V dálce jsem viděla základní školu, kde asi skončilo vyučování, protože děti se hrnuly ven z budovy. Ti menší odcházely s rodiči, asi z družiny. Dívala jsem z okna skoro každý den a nikdy se mi tento obraz neomrzí. Mládí, naděje, radost.  Tak já žiji, den co den, to je můj život a jsem za něj vděčná. Když mi lékaři před pěti lety nedávali naději, že budu vůbec chodit a budu na vozíku, to byla rána. A tedˇ: chodím. Sice: neběhám, ale všude si pomalu dojdu. To je můj život, a ne ty lži, které jsem před chvíli vyprávěla. Musím být k sobě  upřímná, ke mně patří francouzské hole. Musím být  k sobě upřímná, protože bych opět mohla dopadnout špatně, tak jako v osmnácti, kdy jsem se blbě zamilovala. Neštˇastná láska. Chtěl se rozejít a já jsem ho milovala k smrti. Měla jsem všechno, školu, tancovala jsem závodně a najednou mě ruplo v hlavě a já jsem vyskočila z okna. Z našeho okna, kde jsem bydlela s rodiči. Proto, když jsem se pomocí francouzských holí postavila na svoje vratké a tenké nohy, chtěla jsem z jejich bytu zmizet. Nechci, aby mi něco ten skok připomínalo. Ublížila jsem si a moje láska se ani nepřišla zeptat do nemocnice, jak se mi daří. Zažila jsem tolik bolesti a utrpení, nemocnice, operace, rehabilitace.

Stoprocentně jsem věděla, že prodavačka snů a iluzí není zaměstnání pro mě. Dlouhovlasá a dlouhonohá blondýna by mě opět mohla strčit z okna dolů. Nesplnˇovala bych něčí sny, zklamala bych něčí naděje, uvěřila bych na lásku, která by neexistovala.

Musím přemýšlet, jak si vydělat jinak na svoji garsonku. Možná bych mohla začít překládát, pár jazyků jsem se učila, tak bych je mohla oprášit.

Děti ze školy běžely, křičely, smály se, blížily se prázdniny. Zavřela jsem oči, není tomu až tak dávno, co jsem byla bezstarostným a rozřehtaným dítětem. Není tomu až tak dávno, co jsem tancovala... 

       .