" Psí máma", tak mi říkával můj syn.

Už tomu bude skoro třicet let a za tu dobu jsem se hodně změnila, ale láska k pejskům mi zůstala. Proto, když si synova rodina v minulém roce pořídila malého yorkšírka, vyrazila jsem k nim na návštěvu.

Hned ve dveřích mě přivítala malá chlupatá kulička. Byla tak malilinkatá, že jsem horko těžko rozeznala, kde má yorkšírek hlavičku a kde prdelku. Nadšeně jsem ho vyzvedla do náruče a chtěla jsem se s ním pomazlit, jenom pomazlit. Kulička byla velice aktivní a "mlela" sebou na všechny strany. Nechtěla jsem štěnˇátko zmáčknout, abych mu neublížila a on mi nečekaně vyklouzl z rukou. Vyklouzl a spadl v kuchyni na podlahu.

"Zabiješ nám pejska," zvolal syn.

Yorkšírek se překvapeně zvedal ze země a otřepával se.

"Nestalo se ti nic, yorkšírku?" obávala jsem se a chtěla pejska opět zvednout.

"Už ho nezvedej," poručil mi syn.

Rozkaz, můj synu.

Pejsek pád přežil, a tak jsem vymyslela novou hru. 

"Podívej, ležím na koberci, jsme na stejné urovni, už si můžeme hrát," volala jsem na pejska.

Byl nadšený, ale nebyli jsme na stejné urovni, lezl po mě jako po velehorách a padal ze mě. Opět padal. Sice už to nebyla taková výška jako když mi vypadl z náruče, ale padal,

"Co to děláš, mami?" zeptal se syn překvapeně, když mě našel válet se po koberci.

"Hrajeme si," vysvětlila jsem mu.

"Padá a ublíží si, je malinkej, Pojdˇ si sednout na gauč."

Poslušně jsem se na návštěvě přestala válet po koberci a šla jsem se posadit na gauč. Yorkšírek na gauč vyskočit nedokázal, a tak mi alesponˇ tancoval pod nohama.

"Máme zakázáno si spolu hrát, bojí se o tebe," vysvětlovala jsem pejskovi.

Očička mu svítila lumpárnama, ale byl na ně ještě moc malinkej. Myslela jsem si to, ale on mě přesvědčil o opaku. Lumpárnám rozuměl.

Po chvíli jsem se rozhodla jet domů.  Všichni mne šli vyprovodit k autu, včetně malého štěněte. Venku se teprve chlupatá kulička "odvázala", lítal jako střela. Fíííííííííííííí doleva, fíííííííííííííí doprava, fííííííííííííí všude.

Opravdu jsem se dívala, kde je, než jsem nastevřela dveře u auta. Uděla jsem krok dozadu, abych mohla  dveře víc otevřít a nasednout do auta.

Krok vzad a zaknˇučení.

"Nešlapej nám na pejska," zavolal na mě syn.

"Nebyl tady, ještě před vteřinou tady nebyl," vysvětlovala jsem důvod, proč jim "dupu" po štěnˇátku.

"Musíš být opatrná, není tak pomalej jako ty," přidala se i snacha.

"Zavolejte mi, až yorkšírek vyroste v pořádnýho psa. Zatím jste mě jenom vystresovali."

"Nemysli si, i on má  z tebe trauma. Ještě nikdy ho nikdo neupustil z náruče, ani tvoje vnučka ne."

řekla mi snacha a pevně držela mrskající štěnˇátko v náručí, aby mi nevběhlo pod auto.

Vystrčila jsem hlavu z okýnka a zavolala:                                                                              "Odjíždím, chcete mi ještě něco hezkého říct?"

"Jedˇ opatrně," zvolali mladí dvouhlasně.