Jednoho dne jsem svoji šestileté vnučce vyprávěla, jak jsem se v jejím věku přála stát baletkou. "Ale moje maminka mi řekla, že nemaji čas vozit mě několikrát v týdnu přes celé město. Na balet jsem musela zapomenout,"
postěžovala jsem si vnučce a nenápadně zamáčkla hořkou slzu ve svém oku.
"Kdo je tvoje maminka?" zeptala se tehdy zvědavě vnučka.
"Tvoje prababička Jaruška."
"Jak žije v Cechách s dedečkem Vaškem?"
"Vždycky jsem se těsila, až budu mít holčičku, ale narodil se mi kluk... Ale tedˇ tebe můžu přihlásit na balet," těsila jsem se. Splním si svůj sen...
"Baletky, to jsou ty holčičky, jak mají sukýnky?" vyptávala se vnučka.
"A tancují na špičkách a svět vidí z výšky," přikývla jsem radostně.
"Tam mě nedávej," přerušila mě rozhodně. "Sukýnky nosit nebudu."
To, co mě v šesti letech uchvacovalo, vážná hudba, nadýchanost a vznášení se nad divadelníma prknama, nechávalo naprosto klidnou moji vnučku.
Kompromis. Jediný kurz po baletu, pro její věk, byl Hip- Hop. Přihlásila jsem ji tam a doufala, že se jí tancování zalíbí.
Omyl, znuděně sledovala strop, když učitelka vysvětlovala kroky.
"Líbí se ti tam?" ptala jsem se s nadějí. Krčila rameny.
Tancování nebylo nic, z čeho by byla unešena. A ani já, když jsem zjistila, že kromě $ 49.00 měsíčně musím ještě zaplatit každých půl roku přes stovku dolarů. Každý půlrok se bude konat vystoupení v divadle, takže oblečení, čtyři vstupenky a DVD, na kterém bude tato nádhera zachycena. Filmovat se nesmělo.
Nelitovala bych peněz, kdyby se vnučka předvánočního vystoupení mohla zučastnit a my jsme si mohli něco domů odnést. Den před představením jsme skončili na pohotovosti. Malá měla streptokoka s vysokou horečkou a zvracela. Volala jsem učitelce, že se tancování nemůže zučastnit, protože má antibiotika a je jí hrozně zle. I v telefonu jsem cítila učitelčin chladný nezájmem. Připadalo mi, že si myslí, že si vymýšlíme. No, a ještě když jsem si dovolila požadat o vrácení pěněz.
Poučila jsem se, neznalá tanečního businessu, vůbec mě nenapadlo platit za něco, čeho jsme se nezučastnili. Podruhé čti smlouvy a nebo se na všechno pořádně vyptej, vynadala jsem si.
Další půl rok Hip-Hopu jsme dochodili, když už jsme si ho předplatili. Dokonce jsme se dočkali finálního vystoupení. Na závěr školniho roku, jsme se v divadle přesvědčili, že vnučka lásku k tanci v sobě neobjevila.
Větší prostor dostal balet, který měl několik tanečků. Hip-Hopová skupina moji vnučky měla pouze jedno vystoupení. Vnučka si pamatovala pohyby, vešla se i do hudby, ale všechno dělala s nějakým vteřinovým zpožděním. Takže byla takovou ozvěnou své skupině. Bylo to legrační, a tak jsme se tiše smáli, abychom v divadle nerušili.
Během představení jsme se seznámili i s celou učitelčinou rodinou, která zpívala, tancovala a hrála na klavír. Byli viditelně umělecky založeni a představení si užívali.
"Tak jdeme, myslím, že z naší holčičky tanečnice nebude," řekl syn po dvou hodinách a zvedl se z divadelního křesla.
"Hlavně jí nic neříkejte," bála se snacha, abychom vnučce nepochroumali zdravé sebevědomí.
===========================================================
"Jak se ti to líbilo?" zeptala jsem se vnučky, když jsme byli před divadlem.
"Nelíbilo, hrozně jsem se bála, že to zkazím. Už tam chodit nechci."
"To byla tréma, ale neboj, nikdo tě do tancování nutit nebude," ujistila jsem ji a myslela jsem to vážně.
Rekněte, není ten balet krásný???
