Hašteření s učitelem, aneb náš teenager.

Také máte doma svého teenagera? S manželem si ji občas půjčujeme od syna a snachy. Většinou ji vyzvedáváme ze školy. Zdá se, že jsme se po čase stali skutečnými experty v navigaci kolem její nové střední školy.

Už nepotřebujeme mapu ani GPS. Zaznamenali jsme pokrok i v tomto směru, že už nelákáme do auta cizí děvčata, která mají dlouhé, rozpuštěné a vlající vlasy v domnění, že je to naše slečna. Ani dlouhé vlasy nás nespletou a vnučku už zdálky poznáme. Určitě je to tím, že pro ni jezdíme častěji, než začátkem školního roku, kdy jsme v místech školy, tak trochu ztráceli.
Vnučce se junior high líbí mnohem víc než základní škola. Cítí se jako dospělá, když si ji nepředávají rodiče a učitelé jako malé dítě.
Ve škole se ji líbí, na nikoho si nestěžuje...až na jednu učitelku.
“Nemá mě ráda. Vždycky mi dává pod devadesát bodů za testy,” postěžovala si v autě už několikrát.
Blbost, že? V Americe se píší testy, takže klasifikaci nelze zfalšovat. Určitý počet špatných odpovědí automaticky zařadí žáka pod určitý počet bodů, na rozdíl od doby, kdy jsme psali písemky a učitel studenta subjektivně známkoval.
Měla jsem pocit, že náš teenager, tak trochu přehání. Proč by ji učitelka neměla mít ráda a dávala ji horší známky, než si zaslouží?
“Já vím, že z jiných testů máš “A”, ale možná máš problémy s angličtinou,” zeptala jsem se a dávala
si pozor, abych se ji nedotkla. Vím, že náš teenager žije odmalička v dvojjazyčném prostředí a přepínání mezi jazyky pro ni může být náročnější. I když asi už ve čtyřech letech přijala angličtinu jako svůj první jazyk a vyžadovala pohádky v ní.
Zpočátku jsem jí nevěřila, že si na ni učitelka zasedla.
“Asi nemáš správné odpovědi, ” zareagovala jsem před časem, když si opět postěžovala, že má pod devadesát bodů.
“Nee,” oponovala. “Poslouchá mě vůbec někdo?" zaupěla. "Měla jsem správné odpovědi a stejně mi dala 89 bodů.”
Její zoufalý ton mě nenechal chladnou a zbystřila jsem:
“Jsi si jistá, že jsi je měla správně? Zkontrolovala jsi je?”
“Zkontrolovala jsem si to s kamarádkou, všechno bylo správně,” tvrdila.
“Řekla jsi to učitelce?”
“Neřekla.”, přiznala.
“To je chyba, tak příště jdi za učitelkou a řekni ji to.” poradila jsem ji.
Tento týden se situace opakovala. Vnučka měla v testech zaškrtnuté tři špatné odpovědi a dostala svých jistých 89 bodů. S kamarádkou si porovnaly texty a zjistily, že se učitelka opět zmýlila a dvě správné odpovědi označila jako špatné.
Tentokrát se náš teenager nedal a ozval se. Ukázala učitelce správné odpovědi, a ta svůj omyl uznala a velkoryse jí přepsala klasifikaci z 89 bodů na 92. Na 92, opět omyl? Její kamarádka při jedné špatné odpovědi měla správné skore: 96.
Nespravedlnost.
Syn mi včera volal rozzlobený, že píše učitelce e-mail, protože nemíní kontrolovat i po ní, jestli rozezná správnou odpovědˇ od špatné. Dneska ráno jsem měla obavu, jak toto hašteření pokračuje, ale už je to dobrý. Učitelka ještě dneska opravila test z 92 bodů na správných 96.
“Tak to bylo rychlý a vlastně uplně zbytečný.”
Přemýšlím, jestli si opravdu učitelka na vnučku zasedla a proč? Napadlo mě, že vnučka mluví bez přízvuku a nikdo nepozná, že se nenarodila tady v Americe. Ale to, co prozrazuje, že je cizinka, je její příjmení, končící na -ová. Možná paní učitelka nemá ráda cizince, možná nemá ráda jen ty, kterým končí příjmení na -ová, protože si myslí, že pocházíme ze země: kde zítra již znamená včera.
Kdo ví?