Babička

      Milovala jsem šumavskou babičku. Nosivala šátek na hlavě, pestré a dlouhé šaty, a čisté zástěry zavázaée kolem pasu. Nikdy jsem ji neviděla nečinně sedět, dny trávila v kuchyni nebo na poli a mozolnate ru

    Cas tak leti, ani jsem se nenadála a jsem také babička. Dneska jsou však babičky uplné jiné, než byly před padesáti lety. V mém šatniku neni ani památky po šátku a také zástěry nevlastnim. Chodim do posilovny, abych si udržela svaly pohromadě, protože na poli nepracuju. Ani v kuchyni netrávim každou volnou chvilku. V obchodě nakoupim polotovary a nebo zaběhneme do restaurace, promin, babi, vim, že takové rozhazováni a plýtváni bys nepřežila. Krém Indulona nepouživám ani na boty. V obchodě je spoustu krému na vyhlazováni vrásek, jsou sice o něco dražši než byla Indulona, ale kdo by na sobě šetřil. V několika knihách jsem se dočetla, že se mám mit ráda, a tak na tom pilně pracuju.                                             

    Jsem uplně jiná babička, přesto stejně milujici a rozmalujici svoji devitiletou vnučku Karolinku, jako to dělávala moje šumavská babička se mnou.

    Nejenom babičkám se změnil vzhled a myšleni. Také chovani vnoučat prošlo značným vývojem. Ve věku svoji vnučky jsem vlastnila pár hadřiků, které se mi vešly do jedné skřině. Kdepak by se mi snilo o džinách. Svoje prvni džiny jsem si kupovala v šestnácti letech. Musela jsem si na ně vystát několikahodinovou frontu v Tuzexu. A kdo by si myslel, že jsem si mohla vybrat značku, střih a barvu džin, tak se musel pominout na rozumu. Tuzex dostal jeden druh džin v různych velikostech a ten jsme si vyzkoušeli. Padly, dobré, nepadly, nech být a jdi pryč. Padnout musely už jenom kvůli ztraceným hodinám ve frontě.

Při procházce po městě bylo patrno, kdo nakupoval v Tuzexu a kdo v socialistickém obchodě.  

     Dnešni děti jsou na tom lépe. Neměla bych snad řici: hůře? Občas nevi, co by na sebe oblékly. Se svoji vnučkou si timto rozhodoáanim procházime pokažde, když ji musim vypravit ráno do školy. Nastěsti tomu neni často. Přesto jeji připrava do školy je moji nočni můrou pro předcházejici noc.

     Naše posledni výprava do školy nedopadla slavěe. Karolinka si otevřela snad všechny skřině plné oblečeni a slyšela jsem:

Tohle jsem měla na sobě včera, předevčirem, tohle mi nepadne nebo se mi nelibi. Oddychla jsem si,  když jsem ji videla pěkně oblečenou a bláhově jsem si myslela, že stači autobus do školy. Omyl. Neočekávaně všechno ze sebe vysvlékla a hledala znova v čem by přetrpěla několik hodin ve škole.  Abych ji dostala do školy, musela jsem ji naložit do auta a ujižděly jsme. Dojely jsme sice pozdě, ale přece.

       Celou noc jsem přemýšlela, jak Karolinku ráno dostanu včas do školy. K domu své dcery jsem dorazila ráno a značně nevyspala, přesto plná elánu, protože jsem vymýšlela plán.

       "Ješte spi," hlásila mi dcera, která na mne čekala před barákem. "Hlavně ji nepovoluj žádný blbosti, at zase nepřijde pozdě do školy," řikala mi ve spěchu a nasedala do auta.

       Nakonec to byla moje vina, že jsme nestačily začátek výuky. Kdepak děti a vděk. Snad měla pravdu, co by dospělá jsem měla ukočirovat nezletilou vnučku.

      "Neboj, už se to nestane," slibila jsem striktně.

      "Promin,"  vysoukala se dcera z auta, aby mi vlepila na tvář pusu. "Diky, že jsi přišla, mami," projevila vděčnost, spokojeně se vrátila do auta a odfrčela.

      Nyni jsem zůstala sama se svym nočnim plánem. Potichounku jsem se vkradla do Karolinčina pokoje, kde byly stažené žaluzie. Stále ještě spala. Nejdřive jsem ze šatny vyndala slušné oblečeni pro svoji malou vnučku. Džiny, triko, svetr a zkontrolovala jsem velikost. A potom jsem všechno, co se dalo, pozamykala a co se nedalo, na to jsem si přinesla visaci zámečky s řetizkama. Nebo to byly řetezy? Před přijezdem do dceřina domu, jsem se zastavila v Home Depot. Každopádně mi pomohly uzamknout i neuzamknutelné.

       "Ahoj babi," moje rahtáni s řetězama vnučku probudilo. Protahovala se v posteli. "Máma už odjela?" vyskočila a spěchala do koupelny. Zůstala jako přimražená,  když spatřila moje "nenápadné řetizky" omotaée kolem kliky od šatny.

       "Co to je?" zvolala překvapeně.

       "Pár řetizků a zámečků," řekla jsem zvesela. Nechtěla jsem ji uplně zkazit náladu. "Já vim, že se stále mluvi o rozvoji osobnosti, také o možnosti výběru a já nevim co ještě,"                                 Karolinka neposlouchala moje "plky", snažila se přetáhnout těsně omotaný řetěz přes kouli kliky od šatny. Samozřejmě, marně, odvedla jsem dobrou práci.

      "Myslim si, že vybrat si mezi tolika hadřikama je na tvůj věk moc velké rozhodovani, které tě zbytečně stresuje," pomlčela jsem, že nejvice vystresovana jsem minule byla já. "Výběr jsem trochu eliminovala," sdělila jsem ji a ukázala na židli, kde ležely tři kousky oděvu.                               Nevěnovala oblečeni pozornost. Stále se snažila dostat do šatny. "Kalhotky a ponožky jsem nechala na tvém vlastnim výběru," sdělila jsem ji radostně. Nerozveselilo ji to.

      Sundala jsem jeji ruce ze řetezu  a otočila k židli, na které leželo připravené oblečeni.

      "Nebudeme trávit celé ráno oteviranim šatny," řekla jsem rozhodně. "Bud´ si oblékneš, co jsem ti připravila a nebo půjdeš do školy nahá. Ale do školy půjdeš včas a stačiš autobus," pokračovala jsem opět důrazně.

       Zarazila se. Nikdy jsem s ni takto nemluvila, vždycky to byla moje milovaná holčička a najednou takoýy ton.

       "Půjdu v pyžamu," pokusila se vyhrožovat.

       "Nepůjdeš," ujistila jsem ji. "Tady leži triko a džiny. Obleč si to, a nebo nahá. Tedˇ zapluj do koupelny, připravim snidani a v kuchyni tě chci vidět v tom, co jsem připravila."

       Vnučka se opravdu po chvili přišourala do kuchyne. Na sobě měla džiny a červené triko. Oblečeni, které jsem před půlhodinkou vyhodnotila jako vyhovujici pro školni výuku.                                                                                                        

        "Mohla jsi mi připravit alesponˇ džinovou sukni," brblala při snidani. Nenechala jsem se vtáhnout do diskuze a ustupovat.

        Najedla se a hravě zvládla autobus. Sice na mě hrozivě koulela velké oči, které zdědila po svoji mámě, ale nic jsem na ni nedala.

                        -------------------------------------------------------------

     "Jaké jste měly ráno, zvládly jste odjezd školniho autobusu?" zajimala se dcera, ktera dorazila domů pozdě odpoledne.

     "Dobře. Karolinka je rozumné děvče, neměly jsme s oblékánim potiže," pochválila jsem vnučku.                                                                                                          

     Dcera byla spokojena a nevšimla si kyselého obličeje sve devitileté dcerky.                           

     Vnučka se na mě zašklebila stylem, někdo z nás dvou musel mit rozum. Dnešni ráno jsem podle ni definitivně zklamala, a tak to musela být ona, kdo byl vyspělejší, rozumnějši a ustoupil.

      Mrkla jsem na ni a ona se zasmála. Vypadalo to, že mi možná bude odpuštěno.

      Při loučeni mi Karolina tichounce zašeptala do ucha:

      "Ahoj, ježibabičko,"

      Nestěžuju si, ježibabo by bylo horši. Hlavni je, že se stále máme rády. Důležité je, že i moje vnučka mě začala respektovat. Trvalo mi to devět let, než jsem si trochu respektu vydobyla, tak snad ji to vydrži.